Článek
Některé texty mají zvláštní schopnost. Člověk je čte, kývne hlavou, protože to na první poslech „dává smysl“, a přitom někde vzadu v něm hlodá tiché podezření, že se tu hraje s kartami, které nejsou úplně čisté. Ne proto, že by autor nutně lhal, ale protože skládá složitou skutečnost tak, aby vypadala jednodušeji, než ve skutečnosti je. A přesně to se děje i v článku, který tvrdí, že na počátku křesťanského hnutí stál Bůh chápaný jako „zlý“. Je to myšlenka dráždivá, čtenářsky vděčná a na první pohled odvážná. Jenže odvážná věta ještě nemusí být pravdivá. Někdy je to jen dobře oblečená zkratka, která vypadá jako intelektuální oblek, ale při bližším pohledu jí čouhá cedulka z výprodeje.
Když se z vedlejšího proudu udělá hlavní pramen
Autor staví svou konstrukci především na textech nalezených v Nag Hammádí. To je samo o sobě legitimní. Rukopisy z Nag Hammádí jsou mimořádně zajímavým svědectvím o duchovním kvasu pozdní antiky a o skupinách, které bývají souhrnně označovány jako gnostické. Problém začíná ve chvíli, kdy se z těchto textů začne dělat původní, nebo dokonce hlavní podoba raného křesťanství. Takové tvrzení je přinejmenším velmi problematické. Dochované texty z Nag Hammádí většinou odrážejí prostředí 2. a 3. století, byť některé jejich motivy mohou mít starší kořeny. V té době už zároveň existují křesťanské obce, které předávají apoštolskou tradici, čtou rané evangelijní texty a formují pravidla víry v jednoho Boha, Stvořitele nebe i země. (srov. Britannica: Gnosticism; Bentley Layton: The Gnostic Scriptures).
Gnostické skupiny skutečně často pracovaly s představou demiurga, tedy nižšího stvořitele, který je nevědomý, domýšlivý, nedokonalý nebo přímo zlý. Jenže právě tato představa nebyla původním jádrem křesťanské víry, nýbrž jejím radikálním přetvořením. Gnostik mohl použít křesťanská slova, biblické postavy i jméno Ježíše, ale často jim dal úplně jiný význam. Je to trochu podobné, jako když někdo vezme evangelium, přidá k němu trochu ezoteriky, dvě lžíce osudové energie, špetku „vesmír mi poslal znamení“ a pak tvrdí, že objevil pravé křesťanství. Může to znít tajemně. Nemusí to být pravda.
Už ve 2. století proti těmto proudům vystupují křesťanští autoři, například Irenej z Lyonu. Z jejich pohledu nešlo o umlčení nepohodlné pravdy, ale o obranu návaznosti na apoštolskou víru. Snaží se chránit kontinuitu víry, která sahá k apoštolům, tedy víry v jednoho Boha, Stvořitele nebe i země, a v Ježíše Krista, který nepřichází člověka vysvobodit z omylu „zlého stvořitele“, ale přivést ho zpět k Otci (srov. Irenej z Lyonu: Adversus haereses; KKC 198–201). Není tedy přesné tvrdit, že církev jednoduše „vypreparovala“ zlého Boha z původního křesťanství. Přesnější je říci, že odmítla nauku, která křesťanství převracela naruby.
Dobrý Bůh není řecký nátěr na biblický problém
Další významná zkratka článku spočívá v tvrzení, že obraz dobrého Boha vstoupil do křesťanství hlavně přes platonismus. Ano, křesťanská teologie skutečně používala řecké pojmy a s Platónem i novoplatonismem vedla dlouhý rozhovor. Jenže rozhovor není totéž co původ. Když někdo použije latinskou gramatiku k vyjádření české myšlenky, neznamená to, že tu myšlenku vymyslel Říman. Podobně řecká filozofie pomohla křesťanům přesněji formulovat, co věří, ale nevymyslela za ně Boha.
Biblický obraz Boha jako dobrého nestojí až na křesťanském setkání s Platónem. Starý zákon mluví o Bohu, který je milosrdný, milostivý, shovívavý, bohatý v lásce a věrnosti (Ex 34,6). Žalmy opakovaně vyznávají, že Hospodin je dobrý a jeho milosrdenství trvá navěky (Žl 100,5; Žl 145,9). To neznamená, že Starý zákon neobsahuje těžké a tvrdé texty. Obsahuje. Jenže vytrhnout tyto texty z celku a udělat z nich portrét „zlého Boha“ je podobné, jako kdyby někdo podle záznamu jedné hádky napsal životopis celého manželství. Něco by v něm bylo pravdivé, ale celek by byl nespravedlivý.
Stejně opatrně je třeba číst i novozákonní texty o soudu. Autor cituje Druhý list Tesalonickým a naznačuje, že se zde vrací jakási „zlá“ složka Boha. Jenže křesťanská teologie nikdy neříká, že Bůh je dobrý jen tehdy, když nikdy nesoudí. Naopak. Bůh, který by se nikdy nepostavil proti zlu, by nebyl dobrý, ale lhostejný. Představme si soudce, který by každého pachatele propustil se slovy: „Já jsem přece pozitivní osobnost.“ Takový soudce by možná vypadal laskavě na plakátu, ale obětem by tím plivl do tváře. Spravedlnost není opakem milosrdenství. Spravedlnost je milosrdenství vůči těm, kteří byli zlem rozdrceni, poníženi nebo umlčeni (srov. KKC 200–201; KKC 1038–1041).
Podobně je to se Zjevením Janovým. Číst Apokalypsu jako Boží hororový katalog znamená nepochopit její žánr ani situaci, do které promlouvá. Zjevení je psáno lidem, kteří žijí pod tlakem mocenského násilí a potřebují slyšet, že dějiny nejsou jen nekonečným triumfem silnějších (srov. Britannica: Revelation to John). Jeho obrazy jsou drsné, protože svět, na který reagují, je drsný. Nejde o sadistickou fantazii, ale o zvěst, že zlo nebude mít poslední slovo. To je rozdíl mezi krutostí a nadějí. Krutost se těší z pádu druhého. Naděje říká, že ani říše, která se tváří věčně, není věčná.
Trojice není marketingový trik a vina není Boží vlastnost
Článek také tvrdí, že trojiční obraz Boha vznikl jaksi na konci vývoje, po judaistickém, gnosticko-křesťanském a egyptsko-platonistickém přepracování. To je efektní věta, ale teologicky i historicky velmi nepřesná. Nauka o Trojici nevznikla proto, že by křesťané potřebovali hezčího Boha pro lepší nábor nových členů. Vznikala jako dlouhé a velmi opatrné promýšlení zkušenosti prvních křesťanů, kteří věřili v jediného Boha Izraele, a přitom se setkali s Ježíšem Kristem jako s Pánem a zakusili Ducha svatého jako Boží přítomnost v církvi (srov. KKC 232–267; Stanford Encyclopedia of Philosophy: Trinity). Trojice tedy není pozdní náhrada za „zlého demiurga“ ani marketingově přijatelnější verze Boha. Je to způsob, jak vyjádřit, že Bůh není osamělá moc, ale věčné společenství lásky.
Část věnovaná judaismu a dějinám židovského národa je citlivá a zasloužila by větší přesnost. Ano, židovský národ prošel dějinami utrpení, vyhnanství, násilí a pronásledování. Ano, zničení jeruzalémského chrámu roku 70 po Kristu bylo obrovským traumatem. Z těchto dějinných tragédií však nelze přímočaře vyvodit, že Bůh svůj lid opustil, ani že se následně křesťané obrátili proti „židovskému Bohu“ a nahradili ho přijatelnější variantou. Křesťanství naopak od počátku vyznává, že Bůh Ježíše Krista je Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Spor mezi církví a synagogou byl bolestný, historicky složitý a později se v křesťanském prostředí tragicky prohluboval až k antisemitismu, který je nutné jasně odmítnout. Ale křesťanská víra nikdy nemůže pravdivě stát na pohrdání Izraelem, protože z Izraele vyšel Kristus, apoštolové, Písmo i první církev (srov. Řím 9–11; KKC 839).
A právě tady se ukazuje největší slabina celé úvahy o „zlém Bohu“. Myšlenka zlého Boha je intelektuálně lákavá, protože nabízí jednoduchého viníka. Svět bolí, lidé trpí, dějiny jsou plné krve, a tak se nabízí říci: za to může Bůh. Jenže křesťanství nenabízí tak pohodlnou zkratku. Neříká, že Bůh je autorem zla. Říká, že svět je stvořený jako dobrý, člověk je svobodný a tato svoboda je někdy používána tragicky špatně (srov. Gn 1; KKC 385–421). To není výmluva. To je nepříjemná pravda. Zlo není jen metafyzická záhada někde nad námi. Je také v dějinách, institucích, rozhodnutích, zbabělosti, pýše, strachu a někdy i v úplně obyčejné lidské pohodlnosti, která raději ukáže prstem na nebe, než aby se podívala do zrcadla.
Křesťanství proto nezačíná u zlého Boha, ale u dobrého Boha a zraněného člověka. A vrcholí u Krista, který nepřichází svět obžalovat z bezpečné vzdálenosti, ale vstupuje do něj, bere na sebe jeho bolest a na kříži ukazuje, že Bůh není tyran za oponou dějin. Je to Bůh, který se nechá zranit lidským zlem, aby člověka z tohoto zla vyvedl. Tady se láme rozdíl mezi karikaturou a vírou. Zlý Bůh by člověka drtil. Lhostejný Bůh by se nedíval. Křesťanský Bůh se nechá přibít.
Možná tedy není pravda, že jsme si zlého Boha postupně vylepšili, aby byl přijatelnější. Možná je pravda mnohem prostší a náročnější: Bůh je dobrý, ale my se jeho dobrotě učíme rozumět skrze dějiny, bolest, omyly i vlastní vinu. To není rychlá odpověď pro internetovou hádku. To je celoživotní práce. A také důvod, proč se vyplatí číst dějiny víry pečlivěji než jako příběh o tom, jak církev zametla pod koberec nepohodlného padoucha. Protože pod tím kobercem neleží „zlý Bůh“. Často tam leží jen naše vlastní zjednodušení, strach a nechuť připustit, že skutečnost je hlubší než dobrý titulek.
Závěrečná pointa je tedy jednoduchá: Bůh křesťanství nebyl na počátku zlý a později uhlazený teology do přijatelné podoby. Od počátku byl vyznáván jako Stvořitel, Otec a dárce života. Spor s gnostickými představami nebyl retušováním nepohodlné minulosti, ale obranou víry, že svět sice bolí, ale není dílem zlého Boha. Je dílem dobrého Boha, který člověka bere tak vážně, že mu dal svobodu, a miluje ho tak hluboce, že ho v následcích této svobody nenechal samotného.
Použitá literatura a prameny:
Britannica: Gnosticism; Revelation to John
Bentley Layton: The Gnostic Scriptures
Irenej z Lyonu: Adversus haereses
Katechismus katolické církve: čl. 198–201, 232–267, 279–289, 385–421, 839, 1038–1041
Bible: Gn 1; Ex 34,6; Žl 100,5; Žl 145,9; Řím 9–11
Stanford Encyclopedia of Philosophy: Trinity
