Kněz, který rozdával rány ve jménu lásky

Když se řekne katolický kněz, většina lidí si představí muže v černém, který slouží mši, zpovídá, káže a čas od času připomene, že bychom se měli mít navzájem rádi. Málokdo si představí chlapa ve žluté masce s červenými blesky, který právě přeskakuje provazy zápasnického ringu a chystá se soupeři předvést chvat, po němž by běžný farník pravděpodobně potřeboval nejen rozhřešení, ale také sanitku.

Jenže právě takový kněz skutečně existuje. Jmenuje se Sergio Gutiérrez Benítez, žije v Mexiku, je mu jednaosmdesát let a do dějin se zapsal pod jménem Fray Tormenta, což znamená přibližně Bratr Bouře. Na duchovního poněkud neobvyklá přezdívka, zvlášť když si uvědomíme, že ji nezískal při bouřlivém kázání, ale v zápasnickém ringu. Jeho příběh připomíná scénář bláznivé komedie, kterou by většina diváků považovala za přehnanou, jenže skutečnost bývá někdy mnohem vynalézavější než hollywoodští scenáristé.

Sergio neměl právě ukázkové mládí. Poznal drogy, problémy se zákonem i život na ulici, takže sám dobře věděl, jak snadno se člověk dostane na dno a jak obtížně se z něj vrací. Nakonec se jeho život obrátil jiným směrem a stal se katolickým knězem. Místo poklidné duchovní kariéry ho však čekala starost, na kterou ho žádná teologická učebnice nemohla dostatečně připravit.

Začal se ujímat opuštěných dětí a postupně jich měl tolik, že musel řešit problém, který zná každá početnější rodina, pouze v poněkud velkorysejším měřítku. Děti totiž mají jednu nepříjemnou vlastnost: potřebují jíst každý den, nejen v neděli po mši, kdy bývá člověk zvlášť dobře naladěn k dobročinnosti. Kromě jídla potřebovaly také oblečení, střechu nad hlavou, vzdělání a někoho, komu na nich skutečně záleží.

Sergio jim chtěl dát všechno, co sám v mládí postrádal, jenže ani ta nejupřímnější láska k bližnímu nezaplatí účet za elektřinu a místní obchodník většinou nepovažuje příslib věčné blaženosti za dostatečnou úhradu dodaných potravin. Peníze docházely, pomoc nestačila a kněz se musel rozhodnout, co dál. Nakonec dostal nápad, který by patrně nenapadl ani nejodvážnějšího člena farní ekonomické rady. Rozhodl se vydělávat peníze profesionálním zápasením.

Abychom jeho rozhodnutí pochopili, musíme na chvíli odložit naše evropské představy o zápasení. V Mexiku totiž existuje lucha libre, mimořádně populární podoba profesionálního wrestlingu, v níž se snoubí akrobacie, sportovní výkon, divadlo a pořádná dávka národní vášně. Zápasníci nosí pestrobarevné kostýmy a masky, předvádějí krkolomné chvaty a publikum jim fandí s nadšením, jaké u nás občas zažíváme při hokeji. Výsledky těchto soubojů sice bývají předem domluvené, ale pády, nárazy a zranění jsou skutečné, protože gravitace se žádnými scénáři neřídí.

Sergio se inspiroval mexickým filmem El Señor Tormenta z roku 1962, v němž se kněz stává maskovaným zápasníkem, aby pomáhal dětem. To, co jiní považovali za filmovou fantazii, se rozhodl uskutečnit. Začal trénovat, pořídil si žlutočervený zápasnický kostým, nasadil žlutou masku s červenými blesky a stal se Fray Tormentou. Představoval si, že si během několika zápasů vydělá dost peněz na vybudování pořádného domova pro děti a potom se vrátí ke své běžné kněžské práci.

Jenže skutečnost ho rychle vyvedla z omylu. Za svůj první zápas dostal podle vlastního vyprávění přibližně 200 pesos, což rozhodně nebyla částka, za kterou by se dal postavit sirotčinec. Sergio si původně představoval výdělky slavných zápasníků, ale záhy zjistil, že začátečník dostane podstatně méně, zvlášť když jeho dosavadní profesní zkušenosti tvoří převážně teologie a pastorace.

Nevzdal se a zápasil dál, až se z původně krátkodobého nápadu stala kariéra trvající třiadvacet let. Přes den sloužil mše, uděloval svátosti a staral se o děti, zatímco večer vstupoval do ringu, kde rozdával i přijímal rány. Odnesl si zlomeniny, poranění a jizvy, které mu ještě dlouho připomínaly, že charitativní činnost může mít i poněkud neobvyklé pracovní úrazy.

Jeho soupeři navíc zpočátku netušili, že pod maskou stojí skutečný katolický kněz, a považovali ho za další výstřední zápasnickou postavu. Ostatně v zemi, kde se v ringu objevují nejrůznější démoni, hrdinové a tajemní bojovníci, nepůsobí zápasící duchovní nijak zvlášť podezřele. Teprve později se ukázalo, že ten chlapík v masce opravdu slouží mše a jeho zápasnické výdělky nekončí v luxusní vile, ale na jídelním stole opuštěných dětí.

Jak se dalo očekávat, celá záležitost se nakonec donesla také k církevním představeným, kteří z ní nebyli právě nadšení. Není těžké je pochopit. Představme si, že biskup při běžném jednání řeší nedostatek kněží, opravy kostelů a další starosti diecéze, když se dozví, že jeden z jeho duchovních tráví večery v barevných elasťácích a pere se před platícím publikem. Taková informace by patrně zaskočila i člověka, který už během své biskupské služby slyšel ledacos.

Sergio byl vyzván, aby zápasení zanechal, ale jeho odpověď se stala legendární. Podle vlastního vyprávění biskupovi vysvětlil, že poslechne, ovšem za předpokladu, že od něj bude každý měsíc dostávat peníze potřebné k provozu sirotčince. Biskup se prý zamyslel a zápasení mu nakonec dovolil.

Na celé příhodě mě fascinuje, jak rychle se někdy dokáže změnit pohled na věc, když se místo otázky, zda se něco sluší, začne řešit, kdo zaplatí účet. Teoreticky se totiž velmi snadno stanovují pravidla, zvlášť když jejich dodržování nemusíme financovat z vlastního rozpočtu. Dobrý úmysl samozřejmě neospravedlní jakýkoliv prostředek. Skutečný život však bývá složitější než naše představy o tom, jak by měl správně vypadat.

Podle Sergiových vlastních slov prošly jeho sirotčincem během let více než dva tisíce dětí. Některé se později staly lékaři, jiné učiteli, právníky nebo účetními a jeden z chlapců se dokonce stal knězem. Za těmito čísly se skrývají konkrétní lidské osudy, které mohly dopadnout úplně jinak, kdyby se kdysi jeden mexický duchovní nerozhodl vyzkoušet své štěstí v zápasnickém ringu.

Sergio přitom nebyl žádným pohádkovým hrdinou, kterému všechno vycházelo. Jeho počáteční představy o rychlém výdělku byly naivní, cesta k úspěchu bolestivá a práce s opuštěnými dětmi náročná. Nakonec dokonce prodal i svůj sirotčinec, aby mohl zaplatit vysokoškolské studium svých svěřenců.

Jeho život se stal inspirací pro hollywoodskou komedii Boží zápasník (Nacho Libre, 2006) s Jackem Blackem v hlavní roli. Film si samozřejmě skutečnost upravil podle potřeb humoru a zábavy, protože Hollywood má zvláštní schopnost udělat z neuvěřitelného skutečného příběhu něco, co nakonec působí méně uvěřitelně než samotná realita.

Skutečný Sergio však nepotřeboval filmové vítězství, slavnostní hudbu ani efektní závěrečný souboj. Jeho úspěch se neměřil počtem poražených soupeřů, ale tím, kolik dětí mělo díky němu co jíst, kde spát a kam chodit do školy. Filmovému hrdinovi stačí hodina a půl k tomu, aby změnil svět. Sergio na tom svém pracoval podstatně déle.

Dnes je Fray Tormentovi jednaosmdesát let a jeho profesionální zápasnická kariéra už dávno skončila. Zůstává však příběh člověka, který se kdysi rozhodl udělat něco naprosto neobvyklého, protože mu běžné možnosti nestačily. Nešlo mu o slávu ani o peníze pro vlastní potřebu, ačkoliv obojí nakonec do jisté míry poznal.

Na jeho životě mě nejvíc zaujalo, že dokázal dát potřebám druhých přednost před tím, co od něj očekávalo okolí. Většina z nás by pravděpodobně dokázala vymyslet dlouhou řadu rozumných důvodů, proč do zápasnického ringu nevstupovat. Sergio by s nimi možná dokonce souhlasil, jenže druhý den by si stejně nasadil masku a šel zápasit. Doma na něj totiž čekaly děti, které potřebovaly večeři, a žádný z těch rozumných důvodů by je nenasytil.

Samozřejmě není nutné následovat jeho příklad doslova. Představa, že by se všichni dobrovolníci charitativních organizací začali živit wrestlingem, by patrně způsobila kolaps českého zdravotnictví. Jeho příběh však připomíná, že lidská dobrota někdy přichází v podobě, jakou bychom si sami nikdy nevybrali.

Více než dvacet let nosil v ringu masku, aby skrýval svou tvář. A přitom právě díky tomu dostaly více než dva tisíce dětí možnost poznat tvář člověka, kterému na nich skutečně záleželo.

Příběh vychází z dobových reportáží a rozhovorů se Sergiem Gutiérrezem Benítezem, známým jako Fray Tormenta. Jeho kněžská služba, profesionální zápasnická kariéra i péče o opuštěné děti jsou doložené. Některé podrobnosti, například rozhovor s biskupem, první zápasnický výdělek nebo počet dětí, pocházejí přímo z jeho vlastního vyprávění.