Kritiku je lépe snášet než roznášet

Kritika bývá označována za dar. Pozoruhodné je, že ji nejštědřeji rozdávají lidé, kteří by po obdržení stejného dárku požadovali účtenku, veřejnou omluvu a psychologické vyšetření dárce.

Člověk se rodí nahý, bezbranný a neschopný kritizovat sousedovo parkování, což ovšem během několika let spolehlivě dožene. Nejprve hodnotí oběd ve školní jídelně, potom rodiče, učitele a spolužáky, až nakonec dospěje do stadia, kdy během jediného večera opraví školství, zdravotnictví, ekonomiku, fotbalovou reprezentaci i katolickou církev. Vlastní domácnost přitom řídí způsobem, při němž nikdo neví, kde jsou nůžky, kdo měl koupit mléko a proč už třetí den stojí mokré prádlo v pračce, ale světové problémy má vyřešeny před druhou reklamou.

Kritizování je mimořádně úsporná disciplína. Člověk nemusí nic postavit, stačí mu přijít ke stavbě, ponechat ruce bezpečně v kapsách a upozornit, že třetí cihla zleva není úplně rovně. Nemusí napsat knihu, stačí pod ní poznamenat, že je příliš dlouhá. Nemusí vést obec, řídit podnik, vychovat děti ani spravovat farnost. Od toho jsou tu jiní a jeho úkolem je vysvětlovat jim, že to dělají špatně. Podmínkou samozřejmě je, aby mu nikdo nedal příležitost to dokázat.

Fotbalista měl přihrát, lékař měl nemoc poznat dříve, politik měl být rozhodnější, rodiče důslednější a farář stručnější, avšak současně hlubší, vtipnější, duchovnější, méně moralizující a pokud možno hotový dříve, než posluchači vystydne nedělní vývar. Schopnost rozpoznat křivou cihlu bývá zkrátka nejsilnější u člověka, který nikdy žádnou neunesl.

Některé dary přicházejí bez účtenky a kritika navíc bez možnosti výměny. Často připomíná keramického jelena od vzdálené tety. Nikdo si jej nepřál, nikam se nehodí, nelze jej vrátit a dárce při každé návštěvě kontroluje, zda je stále vystaven na čestném místě.

Poctivá kritika přitom může být velmi užitečná. Dokáže člověku ukázat chybu, které si nevšiml, upozornit na škodu, již působí, nebo ho uchránit před opakováním stejné hlouposti, což je služba vzácná, protože lidé své hlouposti rádi opakují a časem jim začínají říkat zásady. Aby však kritika pomáhala, musí obsahovat trochu pravdy, respektu a ochoty zůstat u následného rozhovoru.

Kritika bez respektu není odvahou, ale agresí, která si oblékla sako, nasadila brýle a začala o sobě tvrdit, že pouze poskytuje zpětnou vazbu. Zpětná vazba je ostatně nádherný výraz. Zní odborně, technicky a čistě, takže se pod něj vejde téměř všechno. Člověk může druhého ponížit, zesměšnit a slovně rozebrat na náhradní díly, načež dodá, že mu pouze pomáhá v osobním růstu. Dotyčný sice odchází menší, než přišel, ale podle kritika se právě rozvíjí.

Mnozí lidé navíc kritiku nerozdávají přímo, nýbrž ji roznášejí. Fungují jako zásilková služba pro cizí nedostatky, pouze s tím rozdílem, že adresát se o zásilce dozví poslední. Kritiku neřeknou člověku, jehož se týká, protože by mohlo dojít k rozhovoru, vysvětlení nebo dokonce nápravě. Raději ji svěří sedmi lidem, kteří s věcí nemohou nic udělat, ale dovedou ji znamenitě předat dál.

„Nechci nikoho pomlouvat,“ bývá tradiční zahájení pomluvy, podobně jako věta „nic proti němu nemám“ zpravidla znamená, že následujících deset minut bude věnováno podrobnému soupisu všeho, co proti němu nemáme. Informace je samozřejmě důvěrná, což znamená, že ji každý smí sdělit jednomu dalšímu důvěryhodnému člověku. Během dvou dnů ji proto zná celá obec, tři sousední farnosti a paní, která původně přišla pouze odečíst vodoměr.

Kritika při roznášení přirozeně zraje. Původní informace, že někdo jednou přišel pozdě, se po několika předáních promění ve zprávu, že je dlouhodobě nespolehlivý, pohrdá ostatními a pravděpodobně už jako dítě chodil pozdě do mateřské školy. Každý dopravce přidá malou ozdobu vlastního úsudku, protože předávat cizí chybu bez osobního vkladu by působilo téměř nezdvořile.

Téměř každý člověk tvrdí, že je otevřený kritice. Tato otevřenost však často připomíná jednosměrnou ulici, po níž mohou naše názory volně vyjíždět, zatímco každý cizí názor zastaví ostraha ega už u závory. Když se někdo pokusí vjet opačným směrem, bývá okamžitě obviněn, že neumí komunikovat.

Větou „jsem otevřený kritice“ většinou myslíme, že nás druzí mohou kritizovat laskavě, diskrétně, ve vhodnou hodinu, po předchozím ocenění všech našich zásluh, bez svědků a nejlépe tak, abychom nakonec získali pocit, že naše chyba byla ve skutečnosti důkazem mimořádného charakteru. Kritika má být přímá, ale ne příliš přímá, pravdivá, ale ne nepříjemná, konkrétní, ale nesmí se dotknout ničeho konkrétního.

Opravdu otevřený člověk je proto vzácnější než porada, která skončí dříve. Jakmile se kritika dotkne našeho jednání, nastoupí dobře vycvičená obrana. Nejprve zpochybníme tón, potom načasování, následně motivaci kritika a nakonec jeho rodinné poměry. Obsah výtky se během tohoto vyšetřování nenápadně ztratí, což je také hlavním smyslem celého postupu.

Tón se stává posledním útočištěm člověka, kterému došly argumenty. Když nelze popřít, že jsme něco pokazili, můžeme alespoň oznámit, že nám to bylo řečeno nevhodným způsobem. Je to podobné, jako kdyby řidič po nárazu do zaparkovaného automobilu odmítl řešit škodu, protože majitel poškozeného vozu přišel příliš rychle a tvářil se rozčileně.

Nejvíce nás ovšem nerozčiluje kritika nespravedlivá, ale ta, která se trefila. Naprostý nesmysl se po nás sveze a spadne na zem, zatímco pravdivá výtka se zachytí jako suchý zip. Člověk se jí proto snaží co nejrychleji zbavit, neboť existuje nebezpečí, že by po chvíli přemýšlení zjistil něco nepříjemného o sobě.

Kritika totiž nezasahuje pouze naše jednání, ale také pomník, který jsme si o sobě vystavěli a pravidelně před ním klademe květiny. Považujeme se za laskavé, dokud nám někdo neřekne, že druhým skáčeme do řeči, za pracovité, dokud neupozorní, že dokončujeme hlavně to, co nás baví, a za upřímné, dokud nenaznačí, že používáme pravdu jako kladivo.

Zvlášť pozoruhodní jsou lidé pyšní na svou pokoru. Dosáhli totiž duchovní disciplíny, která jim umožňuje obdivovat vlastní skromnost bez jakéhokoli pocitu rozporu. Stačí jen zpochybnit jejich pokoru a urazí se tak hluboce, že tím na několik týdnů poskytnou celé věci praktickou demonstraci.

Snášet kritiku neznamená považovat každou cizí poznámku za hlas z nebe. Lidé se mohou mýlit, být nespravedliví, závistiví nebo prostě hloupí, což je možnost, s níž je třeba v mezilidských vztazích počítat stejně vážně jako s deštěm během dovolené. Dospělost však začíná ve chvíli, kdy člověk připustí, že i protivný člověk může mít pravdu a sympatický člověk může říkat nesmysly.

Moudrý člověk se neptá jen, kdo to řekl a jakým tónem, ale zda na tom něco není. Ješitný člověk reaguje jinak. Místo otázky „Je to pravda?“ nastoupí otázka jiná: „Kdo je, aby mi tohle říkal?“ Odpověď bývá prostá. Je to člověk, který si dovolil vyslovit něco, co naše ego nechtělo slyšet ani šeptem.

Před každým roznášením kritiky by proto neuškodila krátká karanténa. Stačilo by několik minut, během nichž by se člověk zeptal, zda chce něco napravit, nebo někoho zmenšit. První úmysl vede k rozhovoru s dotyčným, druhý k rozhovoru o dotyčném. První hledá řešení, druhý publikum. První může skončit smířením, druhý zpravidla kávou, zákuskem a příjemným pocitem, že svět je plný hrozných lidí kromě těch, kteří právě sedí u našeho stolu.

V křesťanském prostředí je tento sport o to pozoruhodnější, že jeho pravidla byla popsána už dávno. Evangelium radí, abychom před vytahováním třísky z oka druhého prozkoumali trám ve vlastním. Jde o postup zásadně neefektivní, protože člověku po odstranění vlastního trámu nezbývá mnoho času ani chuti organizovat lesní hospodářství v očích sousedů.

Navíc hrozí, že při poctivém pohledu na sebe začneme být k druhým mírnější. Člověk, který poznal vlastní slabost, totiž obvykle přestane cizí nedostatky vystavovat ve výloze. Neznamená to, že přestane rozlišovat dobro a zlo. Pouze pochopí rozdíl mezi chirurgem a řezníkem. Oba používají ostrý nástroj, pouze jeden z nich chce zachránit člověka.

Kritiku je tedy skutečně lépe snášet než roznášet. Při roznášení neseme cizí chybu a často se pod její vahou ještě narovnáme, protože nám poskytuje příjemný pocit převahy. Při snášení musíme unést sami sebe bez výmluv, ozdob a pečlivě naleštěného obrazu vlastní výjimečnosti.

Kdo kritiku pouze rozdává, může celý život působit velmi bystře a přitom se nepohnout z místa. Kdo ji dokáže přijmout, riskuje mnohem vážnější následek: že se skutečně změní a připraví své okolí o oblíbené téma.

Cizí chyby roznášíme zdarma. Za pravdu o sobě platíme vlastní pýchou. Právě proto zůstává většina podobných zásilek nevyzvednutá.