Článek
Politika je zvláštní cirkus. Když straně teče do bot, místo aby si konečně sedla na židli, podívala se do zrcadla a řekla si pravdu do očí, pořídí si nový vizuál, omladí vedení, založí podcast a začne mluvit o restartu. Přesně to teď předvádějí lidovci. Člověk by skoro zamáčkl slzu, kdyby to celé nepůsobilo jako další díl nekonečného seriálu „jak z trosek udělat dojem, že jde o rekonstrukci“. Jenže ono to pořád smrdí spíš skladem starého nábytku než svěžím začátkem.
Podle článku na Seznam Zprávách („Macinka je mimoň, Okamura srab.“ Lidovci chystají restart) má stranu převzít Jan Grolich a kolem něj nastoupit mladší parta. Benjamin Činčila má dělat novou energii, František Talíř novou krev a Marian Jurečka nově zlého muže, který ve Sněmovně rozdává facky alespoň slovně, když už ne politicky. A tak se dozvídáme, že Okamura je srab, Macinka mimoň, podcast jede, výstřižky létají po sítích a KDU-ČSL se prý chystá na návrat mezi živé. To je hezké. Jen člověka napadá nepříjemná otázka. A co dál? Protože jestli má být vrcholem lidoveckého zmrtvýchvstání to, že Marian Jurečka začne mluvit jako rozčilený třídní učitel po třetí kávě, pak to není restart. To je jen lépe ozvučená bezradnost.
Na celé té věci je nejvtipnější, že se to prodává jako generační obměna, skoro jako by stáří bylo hlavní příčinou potíží. Jenže problém lidovců nikdy nespočíval v tom, že mají moc šedin. Problém lidovců je, že už roky působí jako strana, která by chtěla být pro každého vším, a nakonec není pro nikoho skoro ničím. Jednou hrají na tradici, podruhé na modernu, chvíli se tváří jako obhájci hodnot, chvíli jako technokraté s úsměvem, pak zase jako regionální rozumbradové, kteří sice všechno myslí dobře, ale člověk si po pěti minutách stejně nevzpomene, co vlastně říkali. Lidovci dnes nepůsobí jako strana s jasnou tváří. Působí jako politický rohlík z předevčíra. Není úplně plesnivý, takže se ještě dá sníst, ale nikdo se na něj netěší.
Nový lak na staré kolo
A teď přichází ta slavná obroda. Nový tým, nové tváře, nový tón, nový vizuál. Výborně. Česká politika totiž dlouhodobě trpěla hlavně tím, že měla málo vizuálu. Lidé neřeší drahé bydlení, únavu z politiky, dostupnost zdravotní péče, rozpad důvěry ve stát, stárnutí společnosti nebo to, že půlka země jede na doraz. Ne. Lidé se každé ráno budí s otázkou, zda má KDU-ČSL dostatečně svěží grafickou identitu. Ještě že se to konečně řeší.
Do toho přichází podcast Matador a Benjamínek, což samo o sobě zní trochu jako název pořadu, který by běžel v neděli dopoledne mezi receptem na velikonoční nádivku a reportáží z výstavy králíků. Činčila s Jurečkou v něm chtějí vysvětlovat politiku, glosovat dění, ukázat, že nejsou hnojomet a že umějí mluvit i normálně. To je chvályhodné. Jenže pak sám Jurečka přizná, že samotný podcast tolik lidí neposlouchá a že větší zásah mají hlavně krátké výstřižky na sociálních sítích. Přeloženo z politické češtiny do lidského jazyka: obsah nikoho moc nezajímá, ale když někdo někomu vynadá, algoritmus vrní blahem. Takže ne, lidovci neobjevili nový způsob komunikace s občany. Jen i oni pochopili, že dnešní veřejný prostor je trochu jako hospoda po půlnoci. Kdo mluví klidně a rozumně, toho nikdo neposlouchá. Kdo zařve „srab“ nebo „mimoň“, má aspoň na chvíli plno.
Když si slušňák hraje na ranaře
Jenže právě tady se ukazuje největší bída celého restartu. Neříkám to jako někdo, kdo lidovce zná jen z titulků, televizních debat a občasného stranického plakátu u silnice. Tenhle svět, jeho jazyk, jeho opatrnost i jeho věčný talent tvářit se rozhodně a přitom nikoho doopravdy nevyděsit, znám víc než jen zpovzdálí. Možná právě proto na mě tenhle pokus o obrodu nepůsobí jako změna, ale spíš jako starý známý zvyk zaměnit skutečnou změnu za její kulisy.
Lidovci si zřejmě namluvili, že když si půjčí drsnější slovník, budou působit autentičtěji. Nebudou. Budou působit spíše jako student teologie, který si oblékl koženou bundu, zapálil si doutník a myslí si, že z něj všichni cítí Marlona Branda, zatímco ve skutečnosti připomíná kostelníka, kterému ruply nervy u kasičky. Marian Jurečka může říkat Okamurovi srabe do mikrofonu, může se pošklebovat nad Macinkou a může rozdávat bonmoty jako kaplan letáčky před poutí, ale z toho ještě nevyroste silná politická značka. Z toho vyroste jen větší hluk. A hluk ještě nikdy nikoho nespasil.
Celé je to navíc zabalené do krásné věty, že restart má pomoci odstranit nálepku strany „jen pro věřící“. To je další oblíbený český politický trik. Když nevíš, co se sebou, začni se stydět za vlastní kořeny a vydávej to za modernizaci. Jenže problém lidovců není v tom, že by byli moc křesťanští. Problém lidovců je, že už ani nejsou dost křesťanští na to, aby to bylo čitelné, ani dost političtí na to, aby to bylo přesvědčivé. Zůstalo z toho něco mezi morálním kýváním hlavou, opatrnou správou vlastního přežití a občasným záchvatem odvahy, který trvá asi tak dlouho jako jedno reels video.
Strana, která se bojí říct, kdo je
A to je na tom všem vlastně nejsmutnější. Lidovci by přitom měli z čeho stavět. Mají komunální zkušenost, mají starosty, mají regionální zakotvení, mají potenciál mluvit o rodině, sociálních věcech, osamělosti, péči, mezigenerační solidaritě, venkově, bydlení i odpovědnosti jazykem, který by nemusel být ani ideologický, ani hysterický. Mohli by být stranou zdravého rozumu s páteří. Místo toho ale občas vypadají jako parta lidí, kteří se bojí, že kdyby řekli nahlas, kdo jsou, někdo by se na ně škaredě podíval na sociálních sítích. A tak raději vyrábějí opatrný produkt, který neurazí, nevybočí, nic moc neriskuje a nakonec v lidech nevyvolá nic kromě zdvořilého zívnutí.
Jan Grolich možná opravdu přinese do strany nový vítr. Benjamin Činčila možná dodá energii. Marian Jurečka možná bude ve Sněmovně víc vidět. Jenže ani vítr, ani energie, ani viditelnost samy o sobě nestačí. Hřbitovy politických stran jsou plné subjektů, které byly chvíli vidět. To poslední, co KDU-ČSL potřebuje, je další marketingová kúra, po níž bude vypadat o pár let mladší, ale uvnitř stejně unavená a rozpačitá jako dosud.
Restart nezačíná tím, že si pořídíte podcast a ostřejší slovník. Restart začíná ve chvíli, kdy přestanete hrát divadlo o změně a skutečně něco risknete. Kdy se přestanete bát vlastního jména, vlastních kořenů i vlastního obsahu. Kdy místo chytrého pózování konečně řeknete, komu chcete v téhle zemi sloužit a proč by vám to měl někdo věřit. Do té doby to celé nebude obroda. Bude to jen další politická kosmetika, při níž se pudruje obličej pacientovi, který pořád leží na JIPce.
A nejspíš při vědomí jen tak napůl.
