Madonna, která v osmdesáti dvou letech pokořila Ironmana

Představte si, že stojíte na startu závodu, ve kterém vás čekají téměř čtyři kilometry plavání, sto osmdesát kilometrů na kole a na závěr maraton. Kolem vás sportovci s dokonale vypracovanými těly, drahým vybavením a výživovými doplňky, jejichž složení připomíná spíše laboratorní protokol než něco, co by měl člověk dobrovolně polykat. Všichni se připravují na jeden z nejnáročnějších sportovních podniků světa. Mezi nimi stojí drobná dvaaosmdesátiletá žena, která je shodou okolností katolickou řeholnicí.

Jmenuje se Madonna Buderová a v Americe ji znají jako Iron Nun, tedy Železnou sestru. Zatímco mnozí její vrstevníci už dávno přestali uvažovat o sportovním soutěžení, ona se chystala absolvovat dalšího Ironmana. Nešlo o reklamní akci ani o pokus získat pozornost médií. Chtěla závodit, protože ji to bavilo, a svůj věk nepovažovala za dostatečný důvod, aby s tím přestala. Přitom začala pravidelně běhat až v době, kdy většina profesionálních sportovců pomalu končí kariéru.

Madonna se narodila roku 1930 v americkém St. Louis a ve třiadvaceti letech vstoupila do řeholního života. Dlouhá léta se věnovala svému povolání a rozhodně neplánovala, že se jednou stane legendou vytrvalostního sportu. Změnilo se to kolem jejích osmačtyřicátých narozenin, kdy se zúčastnila setkání, na němž jeden katolický kněz hovořil o běhání jako o činnosti prospěšné tělu, mysli i duši.

Madonna se rozhodla jeho radu vyzkoušet, přestože do té doby nepovažovala běhání za něco, čemu by se člověk měl věnovat dobrovolně. Obula si sportovní boty, vyšla ven a začala běhat. Zpočátku samozřejmě nešlo o žádné mimořádné výkony, ale pohyb jí postupně začal přinášet radost a brzy se stal pravidelnou součástí jejího života.

Nevím, zda si onen duchovní někdy uvědomil, co svými slovy způsobil. Pravděpodobně chtěl účastníkům setkání doporučit trochu zdravého pohybu, nikoliv odstartovat kariéru ženy, která bude v pokročilém věku soutěžit se sportovci mladšími o několik generací. Některé pastorační rady zkrátka přinesou výsledky, které jejich autor rozhodně nepředpokládal.

Madonna začala běhat pravidelně a postupně se účastnila také závodů. Když jí bylo dvaapadesát let, jeden známý jí vyprávěl o triatlonu, při němž se plave, jede na kole a běží. Dokonce jí doporučil, aby to také vyzkoušela. Madonna sice neměla vlastní závodní kolo a z plavání mezi desítkami dalších závodníků nebyla právě nadšená, ale nakonec se nechala přesvědčit.

S kolem jí pomohl dobrodinec, který ho sehnal v policejní dražbě. Zatímco ostatní závodníci mohli řešit nejnovější technologie a vhodnou aerodynamiku rámu, Madonna se musela především naučit zacházet s desetirychlostním bicyklem. Později přirovnala tuto zkušenost k rozdílu mezi jízdou na poníkovi a na závodním koni.

První triatlon absolvovala ve dvaapadesáti letech a o tři roky později se pustila do Ironmana, jednoho z nejnáročnějších vytrvalostních závodů světa. Plavání, jízda na kole a běh na takové vzdálenosti představují mimořádnou fyzickou zátěž i pro dobře trénované mladé sportovce. Madonna se však k těmto závodům opakovaně vracela, a přestože se nevyhnula zraněním ani neúspěchům, postupně získávala zkušenosti, které jí později pomohly k mimořádnému rekordu.

Roku 2012 se Madonna postavila na start Ironmana v kanadském Pentictonu. Bylo jí dvaaosmdesát let a čekalo ji 3,86 kilometru plavání, 180 kilometrů jízdy na kole a maraton dlouhý 42,195 kilometru. Všechno během jediného dne, s časovým limitem, který nebere zvláštní ohledy na to, zda jste profesionální sportovec, úředník po dovolené, nebo katolická řeholnice.

Do cíle dorazila po šestnácti hodinách a dvaatřiceti minutách. Stala se nejstarší ženou, která v té době dokončila závod Ironman, a její výkon se dostal do Guinnessovy knihy rekordů.

Zkuste si představit těch šestnáct a půl hodiny. Zatímco běžný člověk za tu dobu stihne vstát, nasnídat se, vyřídit pracovní záležitosti, uvařit oběd, trochu si odpočinout, povečeřet a začít přemýšlet o spánku, Madonna plavala, šlapala do pedálů a běžela. Já osobně mám ke sportu poměrně kladný vztah, ale po takovém výkonu bych pravděpodobně požadoval nejen zdravotní prohlídku, nýbrž také vysvětlení, proč jsem si něco podobného dobrovolně způsobil.

Madonna přitom dobře věděla, že sport není jen sbírání medailí a překonávání rekordů. Během své kariéry utrpěla řadu zranění, včetně zlomených žeber, rukou či kyčle. V rozhovoru pro americkou televizi ABC si dokázala udělat legraci dokonce i z několika úderů do hlavy. Podle jejího vlastního žertování možná právě ty vysvětlovaly, proč se stále pouští do dalších závodů.

Roku 2016 si Madonny všimla společnost Nike a obsadila ji do reklamy s názvem Unlimited Youth, tedy Mládí bez hranic. Bylo jí tehdy šestaosmdesát let a reklamní film ji zachycoval při plavání, jízdě na kole i běhání. Komentátor postupně zvyšoval svůj údiv nad tím, co všechno tato drobná seniorka ještě zvládne.

Reklama se stala populární a Madonna začala dostávat další pozvánky k rozhovorům a veřejným vystoupením. Sama však v rozhovoru pro Global Sisters Report připustila, že rostoucí zájem médií jí ubírá čas, který by raději věnovala jiným činnostem. Sláva je jistě příjemná věc, jenže pokud člověk kromě rozhovorů potřebuje také trénovat, může se z ní stát docela nepraktický koníček.

V té době už měla za sebou desítky let sportovních zkušeností a dokázala o nich vyprávět s humorem, který člověka překvapí možná ještě víc než její závodní výsledky. Napsala také knihu The Grace to Race, v níž se věnovala svému sportovnímu životu a vztahu mezi vírou a vytrvalostí.

Pro Madonnu nebyl běh jen sportem. Nacházela v něm také prostor pro modlitbu, přemýšlení a setkávání s lidmi, což ostatně odpovídalo i původnímu doporučení kněze, který ji kdysi k běhání přivedl.

V jednom rozhovoru vzpomínala na maraton, během něhož s ní kolem třicátého kilometru začal běžet muž, který se příliš nezajímal o náboženství. Dali se do rozhovoru o víře a pokračovali až do cíle. Muž jí později poděkoval za zajímavou debatu, aniž tušil, jak moc během náročného závěru závodu pomohl on sám jí.

Přiznám se, že tato představa mě docela pobavila. Většina lidí má při třicátém kilometru maratonu dost práce s vlastními nohama, dechem a otázkou, zda se ještě někdy dobrovolně postaví na start. Madonna si během toho dokázala povídat o Bohu a podle všeho jí to připadalo stejně přirozené jako jiným lidem rozhovor u kávy.

Madonna Buderová letos oslavila šestadevadesáté narozeniny. Její rekordní Ironman je dnes už dávnou minulostí, ale její sportovní začátky zůstávají možná ještě zajímavější než samotný rekord. V osmačtyřiceti letech totiž neměla žádné velké sportovní ambice, neplánovala překonávat rekordy a podle všeho ani netušila, co všechno ji čeká.

Na jejím příběhu mě nejvíc baví skutečnost, že se všechno rozběhlo docela nenápadně. Jeden kněz pronesl několik slov o prospěšnosti pohybu, jedna řeholnice se rozhodla jeho radu vyzkoušet a výsledkem byla sportovní kariéra, o které se psalo po celém světě. Kdyby jí tehdy někdo řekl, že se jednou objeví v reklamě Nike, možná by si myslela, že jí chce nabídnout nové boty.

Nemusíme kvůli tomu začít všichni trénovat na Ironmana. Některým z nás by úplně stačilo pravidelně chodit po schodech a nezadýchat se při zavazování tkaniček. Stáří ostatně nelze překonat pouhou silou vůle a každý člověk má jiné zdravotní možnosti. Madonna měla mimořádnou vytrvalost, dobré dispozice a také štěstí, že mohla v tak náročném sportu pokračovat dlouhá léta.

Ve dvaaosmdesáti letech potřebovala Madonna Buderová šestnáct a půl hodiny, aby dokončila jeden z nejtěžších závodů světa. Její nejdůležitější rozhodnutí však padlo o čtyřiatřicet let dříve, když si poprvé obula běžecké boty a vyšla za dveře.

Článek vychází z rozhovorů s Madonnou Buderovou, sportovních záznamů a dobových reportáží. Údaje o jejím rekordním výkonu potvrzuje Guinness World Records. Okolnosti začátků sportovní kariéry, zranění a propojení sportu s vírou popisuje sama v rozhovorech.