Článek
Člověk by si myslel, že když se stanete ministryní spravedlnosti, máte jasno alespoň v tom, co si smíte napsat před své jméno. Nejspíš se očekává, že když už šéfujete resortu, který má dohlížet na to, aby si stát nešlápl na vlastní zákon, tak aspoň víte, jestli vám ten titul náleží, nebo jestli vám ho jen tak systém omylem přihodil jako dárek k nákupu nad tři tisíce. Jenže Eva Decroix ukázala, že české právní prostředí je natolik složité, že v něm občas zabloudí i ten, kdo ho má řídit. A tak jsme se dozvěděli, že „magistra“ vlastně nikdy nebyla. Jen si na to tak nějak všichni zvykli. Včetně ní.
Magistra ze zvyku, ne z dekretu
Když si nechala uznat studium práv z Francie, prošla nostrifikací. To znamená, že jí někdo někde řekl: „Fajn, uznáváme ti vzdělání, můžeš pokračovat dál.“ Jenže co už jí nikdo neřekl, nebo to řekl tak potichu, že to zaniklo mezi razítky a kafem na studijním, bylo, že tím neuznávají i titul. Jakože: máš kvalifikaci, ale písmenka před jménem si tam radši nedávej. Ale kdo by to řešil? U nás, kde si i člověk s titulem Bc. na vizitku s oblibou píše „Bachelor of Social Science“, protože to zní světově, si jednoho malého „Mgr.“ málokdo vůbec všimne. Ani s lupou.
A tak se to usadilo. Sedělo si to pěkně na webech, na stránkách Sněmovny, u České advokátní komory, v profilech, v hlavě. Vypadalo to důvěryhodně. Tak proč by to někdo zpochybňoval?
Všichni se spletli, ale s grácií
Decroix říká, že ji to mrzí. Že vzdělání bere vážně. A že byla asi trochu laxní. Což je pravděpodobně nejjemnější způsob, jak popsat patnáct let trvající omyl, který prošel tolika oficiálními kanály, že si člověk říká, jestli to nakonec není systém, kdo je v tom nevinně. Možná se titul rozhodl přisát sám. Možná měl potřebu být užitečný. Možná prostě jen chtěl taky někam patřit.
A abychom to dotáhli do absurdního finále – zatímco si Eva Decroix sama musela přijít na to, že titul vlastně nemá, desítky státních institucí, databází, systémů a lidí, kteří se právem živí, si ničeho nevšimli. A ani teď by to pravděpodobně nikdo neřešil, kdyby se do toho nezakousli novináři. V tu chvíli se z omylu stává „lidská chyba“, z písmenka před jménem „závažná nepřesnost“ a z poměrně běžného nedopatření najednou věc hodná tiskové zprávy.
Tituly, tituly všude a pořád nic neznamenají
Do případu vstoupil i bývalý ústavní soudce, který tituly označil za rakousko-uherský přežitek. A má pravdu. Jenže u nás je to přežitek, který pořád žije, dýchá a nosí se na klopě saka jako medaile cti. Lidé s tituly jsou bráni vážněji, i když říkají nesmysly. A ti bez titulu si připadají, že se mají pořád za co omlouvat. V takovém prostředí je pak celkem logické, že se jeden malý magisterský titul stane tichým společníkem, který se vám usadí na jméně jako kocour na parapetu. Prostě tam je. Nikdo ho nepozval. Ale kdo by ho vyhazoval?
Takže to shrňme. Máme ministryni spravedlnosti, která nevědomky užívala titul, na který neměla nárok, ačkoliv měla vzdělání, které ten titul v praxi pokrývá. Máme systém, který to neřešil. A veřejnost, která by si toho nevšimla, kdyby to někdo nenapsal. A máme na závěr jedno ponaučení: možná je čas přestat se tolik zabývat tím, co má kdo napsáno před jménem, a začít víc sledovat, co za tím jménem reálně dělá. Protože titul můžete mít – a přitom být úplně mimo. A nebo ho nemáte – ale pořád je šance, že něco změníte. V lepším případě sebe. V horším celý systém.
Zdroj: Ministryně Decroix stáhne magisterský titul ze všech dokumentů, situace ji mrzí (Seznam Zprávy)
