Článek
Čtrnáctého července si připomínáme Mezinárodní den alternativ ke spalovnám, který prosadila mezinárodní síť GAIA (Global Alliance for Incinerator Alternatives, česky Světová aliance pro alternativy ke spalovnám). Jeho smyslem je upozorňovat na znečištění spojené se spalováním odpadu a podporovat jiné možnosti, především předcházení vzniku odpadu, opětovné používání, opravy, třídění a recyklaci. Už v roce 2003 se k akcím spojeným s tímto dnem připojilo 235 organizací v 62 zemích na všech kontinentech kromě Antarktidy.
Antarktidě bych to ovšem nevyčítal. Tučňáci mají svých starostí dost a nepotřebují ještě ekologického aktivistu s megafonem, který jim vysvětluje, do kterého kontejneru patří obal od sardinek.
Člověk objevil oheň už velmi dávno a od té chvíle k němu získal vztah, který by zkušený terapeut pravděpodobně označil za intenzivní, dlouhodobý a s jistými známkami závislosti.
Oheň byl skvělý nápad. Zpočátku
Když pravěký člověk poprvé ovládl oheň, byl to velký den. Konečně se mohl zahřát, posvítit si, zahnat šelmy a upéct něco, co do té doby musel jíst syrové a ještě se u toho tvářit, že mu to chutná. Lidstvo se mohlo spokojit s teplem, pečeným masem a romantickým večerním posezením před jeskyní, jenže člověk není tvor, který by se uměl spokojit.
Jakmile zjistil, že něco hoří, okamžitě začal zkoumat, co všechno dalšího by se ještě dalo zapálit. Od té doby jsme spálili lesy, města, knihy, dopisy, dokumenty, důkazy, peníze, večeře a nespočet kusů vlastního obočí, protože v každé generaci se najde muž, který při zapalování grilu prohlásí, že s trochou benzínu to půjde rychleji.
Oheň se stal patrně nejvýkonnějším zaměstnancem lidské civilizace. Nečerpá dovolenou, nechce stravenky, nežádá o zvýšení platu a vezme úplně všechno. Má pouze drobnou nevýhodu: když ho přestanete hlídat, může vám sežrat dům.
Člověk se přesto nikdy nevzdal přesvědčení, že oheň ovládá. Je to podobné jako s alkoholem, sociálními sítěmi nebo rodinnou diskusí o politice během vánočního oběda. Všichni si myslíme, že situaci máme pod kontrolou, dokud strýc Franta nevstane od stolu a nezačne vysvětlovat geopolitiku.
Vyrobit, koupit, vyhodit a začít znovu
Mezinárodní den alternativ ke spalovnám ovšem není pouze o ohni. Míří k nepříjemnější otázce: proč vlastně vyrábíme tolik věcí, které za chvíli nechceme, nepotřebujeme nebo neumíme opravit?
Moderní člověk vytvořil úžasný hospodářský systém. Nejprve někde vytěžíme suroviny, převezeme je přes půl planety, vyrobíme z nich předmět, zabalíme ho do plastu, plast vložíme do krabičky, krabičku do větší krabice, krabici vyplníme papírem, všechno obalíme další fólií a dopravíme zákazníkovi, který během osmi minut obal roztrhá a polovinu nákupu odnese do kontejneru. Potom se s vážnou tváří ptáme, proč máme tolik odpadu.
Je to podobné, jako kdyby člověk každý večer snědl tři dorty, dva řízky, pytlík chipsů a tabulku čokolády a ráno svolal vědeckou konferenci, aby zjistil příčinu záhadného růstu svého břicha.
Zvláštní talent máme také na výrobu obalů. Koupíte si náhradní hlavici k elektrickému kartáčku, která měří osm centimetrů, ale dorazí v plastovém opevnění schopném přežít přímý zásah meteoritem. Při rozbalování potřebujete nůžky, nůž, kleště, několik sprostých slov a základní zdravotnické vzdělání. Uvnitř nakonec najdete kartáček a planeta mezitím tiše pláče v koutě.
Opravit se to nevyplatí
Myšlenka opravování věcí zní krásně až do chvíle, kdy skutečně přinesete porouchaný spotřebič do servisu. Technik se na něj podívá s výrazem onkologa, který právě prostudoval výsledky magnetické rezonance, chvíli mlčí a potom pronese nejslavnější pohřební formuli spotřební civilizace: „To už se nevyplatí opravovat.“
Kdysi vydržela pračka dvacet let. Během jejího života jste se mohli oženit, mít děti, projít krizí středního věku, splatit část hypotéky a ona stále prala. Měla tři tlačítka, jedno kolečko a žádnou potřebu komunikovat s internetem.
Dnešní pračka má dotykový displej, patnáct programů, Wi-Fi, aplikaci a umělou inteligenci. Dokáže vám poslat zprávu, že právě dokončila odstřeďování. Lidstvo totiž několik tisíc let trpělo nesnesitelnou nejistotou, zda pračka už doprala. Po několika letech odejde čerpadlo, servisní technik pronese oněch pět slov a vy koupíte novou pračku, která tentokrát nabízí sedmnáct programů, dvě aplikace a pravděpodobně ví o vašich trenýrkách více než manželka.
Podobně je na tom rychlovarná konvice. Od ní potřebujeme jedinou věc: aby ohřála vodu. Moderní výrobce však dospěl k přesvědčení, že konvice, která pouze ohřívá vodu, je urážkou technologického pokroku, a proto nabízí Bluetooth, barevné podsvícení a vlastní aplikaci. Nevím, proč bych měl prostřednictvím telefonu komunikovat s konvicí, ale kdybych někdy zjistil, že si s ní potřebuji psát, přestal bych řešit domácí spotřebiče a začal hledat odbornou pomoc.
Každý Čech má doma archeologické naleziště
Když už něco nevyhodíme ani nespálíme, schováme to. Česká domácnost je dokonale připravena na katastrofu, při níž civilizace zkolabuje a jedinou nadějí lidstva bude nabíječka k Nokii z roku 2004.
Každý byt má alespoň jeden šuplík, krabici nebo skříň s předměty nejasného původu a neurčitého budoucího využití. Vedle kabelu k přístroji, který už dávno neexistuje, se tam povaluje dálkový ovladač, k němuž nikdo neumí přiřadit televizi, tři baterie s neznámým stavem nabití, klíč od dveří, které nikdo nikdy neviděl, a malý kovový předmět, o němž celá rodina patnáct let tvrdí, že musí být od něčeho důležitého.
Vyhodit se to samozřejmě nesmí, protože se to jednou může hodit. Je to domácí strategická rezerva pro případ, že uprostřed noci zazvoní prezident republiky a zoufale se zeptá, zda náhodou nemáte redukci ze SCART na cinch.
Tehdy přijde vaše chvíle, jenže redukci nenajdete, protože se skrývá pod třiceti kabely, které se během let samovolně zauzlovaly do útvaru připomínajícího hnízdo obřího kovového pavouka. Nikdo nikdy neviděl dva kabely, jak se spojují, a přesto stačí nechat je deset minut v šuplíku a při příštím otevření jsou svázané způsobem, který by nezvládl ani námořník po třiceti letech služby.
Možná právě v tom spočívá skutečná česká alternativa ke spalovnám: nevyhazovat nic, všechno uložit do sklepa a předat problém další generaci. Naši potomci nám jednou jistě poděkují, pravděpodobně slovy, která zde nelze publikovat.
Člověk nejprve vyrobí problém a potom na něj založí konferenci
Na Mezinárodním dni alternativ ke spalovnám je něco hluboce lidského. Musíme si jednou ročně připomenout, že vyrábět stále více věcí, stále rychleji je vyhazovat a následně řešit, kam s nimi, možná není úplně geniální strategie. Kdyby takto žil křeček, majitel by ho vzal k veterináři, zatímco člověk tomu říká růst HDP.
Dokážeme koupit okurku zabalenou v plastu, odnést si ji v ekologické tašce z recyklovaného materiálu a cestou domů mít dobrý pocit, že zachraňujeme planetu. Umíme si objednat z druhého konce světa elektronický dávkovač mýdla na baterie, protože ručně zmáčknout pumpičku už patrně přesahuje naše fyzické možnosti, a potom se pohoršovat nad uhlíkovou stopou souseda.
V tom jsme mistři. Problém vytvoříme, odborně pojmenujeme, svoláme konferenci, vytiskneme propagační materiály, občerstvení zabalíme do plastu a večer se rozejdeme s pocitem, že jsme udělali maximum.
Smyslem samozřejmě není přestat vyrábět a vrátit se do jeskyní, kde bychom si večer svítili ohněm a čekali, až někdo konečně vynalezne pračku. Technologický pokrok je užitečný, často fascinující a v mnoha oblastech nám skutečně usnadňuje život. Problém začíná ve chvíli, kdy si spleteme pokrok s nutností neustále vyhazovat funkční věci jen proto, že právě dorazila novější verze.
Pokrok ano, vyhazování rozumu ne
Možná tedy nejde o to nakupovat co nejméně, ale především rozumněji. Nekupovat věci, které nepotřebujeme, neměnit funkční spotřebič jen proto, že nový má o tři programy navíc, a nepovažovat za životní tragédii, když náš telefon není nejnovější model. Výrobci by zase mohli občas připustit revoluční myšlenku, že výrobek nemusí být úspěšný jen tehdy, když se po několika letech pokazí a donutí zákazníka koupit další.
Možná je tedy Mezinárodní den alternativ ke spalovnám užitečnější, než se na první pohled zdá. Nepřipomíná nám, že nemáme nic vyrábět, ale že bychom měli s věcmi zacházet hospodárněji, déle je používat, opravovat je, když to dává smysl, a nepodléhat představě, že všechno nové je automaticky lepší jen proto, že má dotykový displej, vlastní aplikaci a umí se připojit k domácí Wi-Fi.
Člověk totiž nemusí zastavit technologický pokrok ani zachránit planetu do zítřejšího rána. Pro začátek by možná stačilo, kdyby si před dalším nákupem položil jednoduchou otázku, zda novou věc skutečně potřebuje, nebo jen podlehl dojmu, že jeho stará rychlovarná konvice je technologicky zaostalá, protože zatím nepožádala o přístup ke kontaktům.
