Článek
Zatímco se britská politika tváří, že má na starosti důležité věci jako je AI, bezpečnost, Brexit nebo jestli králův pes dostal bio granule, někde v rohu tiše stojí baronka Gabby Bertinová. S papíry, které nikdo nechce vidět. A s tématem, o kterém se v dobré společnosti zásadně nemluví. Je to totiž ošemetné. Ačkoliv všudypřítomné. Ano, řeč je o pornografii.
Téma, které se nevejde mezi čaj a sušenky
Baronka Bertinová byla v prosinci 2023 pověřena, aby vypracovala zprávu o stavu online pornografie v Británii. Výsledek? Solidní analýza, která by si zasloužila státní medaili za odvahu – ne za obsah, ale za to, že ji vůbec někdo četl. Totiž… skoro nikdo ji nečetl. Jakmile totiž padne slovo „pornografie“, atmosféra v místnosti zhoustne tak, že by se dala mazat na topinky.
A přitom nejde o křížovou výpravu proti lidské touze. Baronka jasně říká: „Souhlasící dospělí ať si dělají, co uznají za vhodné.“ Ale problém začíná tam, kde končí konsenzus a nastupuje škrcení, nadávky a výjevy, které spíš než intimitu připomínají nevydařenou lekci anatomie spojenou s castingem do hororu.
Gabby přišla s návrhem – praktickým, systematickým, vcelku logickým: zřídit post ministra pro pornografii, tedy člověka, který by se tématem věnoval systematicky a bez obcházení kolem horké kaše. Reakce? Kolektivní mdloby. Ve Westminsteru se rozhostilo ticho tak hluboké, že by bylo slyšet i padající čajovou lžičku.
Nikdo nechce být tím, kdo si s baronkou o tématu popovídá. Ani u oběda. Ani v kanceláři. Ani při neformálním setkání na chodbě. „Lidé se bojí, co vyjde z mých úst,“ říká Gabby. Inu, v zemi, kde se slovo „sex“ šeptá a slovo „pornografie“ píše zásadně perem bez inkoustu, to není až tak šokující.
Diskrétní mlčení, veřejný problém
Británie přitom s pornografií zkušenost má – a ne zrovna v teoretické rovině. Třeba poslanec Neil Parish, který byl přistižen, jak si v parlamentu prohlíží videa se zemědělskou tematikou, jež však zdaleka nesouvisela s půdou. „Hledal jsem traktor,“ tvrdil. Možná ano. Ale přinejmenším ne ten, co se prodává na veletrhu v Birminghamu.
Baronka na to trefně poznamenala: „Před dvaceti lety by si nikdo nedonesl Playboy do sněmovny a neotevřel ho na klíně.“ Inu, doba pokročila. Jen reakce politiků zůstaly. Víc Edwardian než Edward Snowden.
Online pornografie sleduje každý měsíc přes 13 milionů dospělých Britů. To je přibližně tolik lidí, kolik chodí na ryby, peče bábovky nebo má psa. Jenže rybář se tím pochlubí, pečící influencerka dá fotku na Instagram a majitel psa ho vezme do Hyde Parku. Kdežto divák porna? Mlčí. A zatímco mlčí, algoritmy frčí. Obsah se zostřuje, hranice posouvají a přístup ke škodlivým videím mají i děti, které původně hledaly „koťátka“ – a objevily něco mnohem znepokojivějšího.
Baronka Bertinová nechce být prudérní. Nehlásá návrat viktoriánských mravů ani nevolá po hromadném pokání. Ale trvá na tom, že některé věci mají mít své hranice. Ne proto, že jsme moralisté. Ale protože jsme – nebo bychom měli být – civilizovaní. A protože to, co si člověk pouští ve dvě ráno, ovlivňuje i to, jak se dívá na ženy ve dvě odpoledne.
Možná je načase přiznat si, že téma pornografie patří mezi ta, která si už nemůžeme dál posílat jako horký brambor mezi ministerstvy, nebo ho zametat pod koberec studu. Možná není až tak trapné o něm mluvit, jako je trapné dělat, že neexistuje. A možná by to celé mohlo být i elegantní, důstojné a vkusné – kdybychom přestali dělat, že jsme v osmém ročníku na biologii a někdo řekl slovo „pohlavní“.
A baronka Bertinová? Ta si klidně může dál sedět u svého stolu o samotě. Ale zatímco ostatní řeší, jak se neztrapnit, ona už dávno ví, že trapné je spíš mlčet. Británie je země, kde jsou všichni slušní – až to začíná být neslušné.
