Nového Boha si křesťané nevymysleli

Některé texty člověka neurazí tím, že jsou ostré, ale tím, že jsou až příliš sebejisté na to, jak křehké mají základy. Nejprve působí dojmem, že autor právě rozkopl dveře do chrámu a odhalil cosi šokujícího. Po chvíli ale vyjde najevo, že nerozkopl dveře do chrámu, nýbrž do kadibudky, kterou si sám stloukl z vlastních domněnek. Člověk pak při čtení cítí zvláštní směs obdivu a lítosti. Obdivu nad razancí, s jakou je to napsané, a lítosti nad tím, jak rychle se taková argumentace sesype, jakmile se vedle ní postaví texty a dějiny.

Přesně tak na mě působí článek Šimona Maguse o tom, jak si křesťané údajně vymysleli svého nového boha. Není na něm nejproblematičtější jeho ostrost. Ostrost bývá někdy zdravá, protože aspoň rozčeří vodu, v níž se jinak líně válí fráze. Problém je jinde. V tom, že se tu opakovaně zaměňuje dojem za důkaz, psychologická domněnka za dějiny a polemická zkratka za poctivé čtení textu. Člověk má po dočtení získat pocit, že právě nahlédl pod pokličku velkého náboženského podvodu. Ve skutečnosti spíš sleduje, jak někdo s velkým zaujetím boří zmenšeninu, kterou si sám předem vyrobil.

Jedna z hlavních tezí podobných článků zní lákavě asi takto: původně byl Ježíš jen nijak zvlášť důležitý Boží Syn, ale teprve pozdější církev z něj udělala Boha, protože potřebovala silnější náboženskou značku. Kdyby to byla pravda, byla by to pěkná historka. Jenže právě tady se autorovi text začíná rozpadat mezi prsty.

Ježíšovo božství totiž nezačíná až u Janova evangelia. Už apoštol Pavel, jehož listy jsou starší než evangelia, mluví o Kristu způsobem, který nelze smrsknout na úctu k zesnulému kazateli. Když píše o „jediném Bohu Otci, od něhož je všechno“ a zároveň o „jediném Pánu Ježíši Kristu, skrze něhož je všechno“ (1 Kor 8,6), nedělá z Ježíše vedlejší božstvo, ale vkládá ho do samotného rámce víry v jediného Boha. Když pak cituje starý hymnus o Kristu, který „způsobem bytí byl roven Bohu“, a přesto se ponížil a přijal podobu služebníka (Flp 2,6–11), nezní to jako pozdní reklamní výzdoba, ale jako velmi rané vyznání víry. Jinými slovy, vysoká christologie nezačíná až ve chvíli, kdy si Jan sedl ke stolu a rozhodl se být odvážnější než ostatní. Ona tu už dávno je. Jan ji jen vysloví s větší ostrostí a hloubkou.

Tady se mimochodem ukazuje ještě jiná věc. Když někdo s takovou jistotou píše o Pavlovi, bylo by milé, kdyby mu aspoň nepřehodil životopis jako ponožky v tmavé prádelně. Saul nebyl obrácen při kamenování Štěpána. U Štěpánovy smrti je přítomen jako souhlasící pronásledovatel (Sk 7,58 až 8,1). Kristus se mu zjevuje až na cestě do Damašku (Sk 9,3–6, Sk 22,6–10, Sk 26,12–18). To není drobná nepřesnost typu špatně zapomenutý deštník. To je základní kostra příběhu. Kdo poplete tohle, měl by ubrat na suverénním tónu, když začne přednášet o tom, jak si církev údajně vymýšlela božstva a přepisovala duchovní dějiny.

Stejně nepřesná je i představa, že synoptická evangelia Ježíše drží v rozumných mezích a až Jan z něj dělá cosi nepatřičně velkého. To je hezká teze, ale Nový zákon ji sám vyvrací. V Markově evangeliu Ježíš odpouští hříchy a zákoníci reagují otázkou, která je úplně přesná: „Kdo může odpouštět hříchy než jedině Bůh?“ (Mk 2,5 až 7). Veleknězi pak neříká něco vlažného a neurčitého, ale vztahuje na sebe obraz Syna člověka sedícího po pravici Moci a přicházejícího s oblaky nebe (Mk 14,61–64, srov. Dan 7,13–14). To nejsou milé metafory do sváteční brožurky. To jsou výroky, které tehdejší posluchači chápali jako nárok nebezpečně velké váhy.

Jan tedy Krista nevymyslel. Jan ho domyslel. Rozvinul to, co už v církvi žilo. Proto může napsat „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh“ (Jan 1,1) a zaznamenat Tomášovo vyznání „Pán můj a Bůh můj“ (Jan 20,28), aniž by tím zakládal nové náboženství proti Bohu Izraele.

Další slabina takových útoků spočívá v tom, že složitou věc nejprve zploští na karikaturu a pak se nad tou karikaturou vítězně pousmějí. Dvě oblíbené oběti tohoto postupu bývají Trojice a takzvané „zbožštění křesťanů“.

Když někdo podává Trojici dojmem, jako by si církev nechala starého Boha, přidala k němu Ježíše a nakonec ještě Ducha svatého, aby celek působil slavnostněji a početněji, je to sice na pár vteřin vtipné, ale pravdivé asi jako tvrzení, že symfonie vznikne tím, že tři lidé začnou najednou mlátit do různých nástrojů. Nauka o Trojici nevznikla jako kreativní rozšíření božské nabídky. Vznikla jako bolestný a poctivý pokus udržet pohromadě tři skutečnosti, které první křesťané nemohli popřít. Že Bůh je jeden (Dt 6,4), že Ježíš není jen pouhý člověk (Jan 1,1; Jan 20,28) a že Duch svatý není neurčitá náboženská mlha, ale někdo osobní, kdo jedná, vede, posvěcuje a může být zarmoucen (Sk 5,3–4; Řím 8,14; Ef 4,30). Trojice tedy není nouzové slepení tří figur. Je to obrana Boží jednoty i plnosti Božího zjevení proti zjednodušením, která by všechno zplácala do jedné hezké, ale lživé roviny.

Podobně legračně a zároveň smutně působí tvrzení, že když křesťané „zbožštili“ Ježíše, svezli se s ním a sami se v podstatě začali pokládat za bohy. To je přesně ten typ formulace, která vypadá jedovatě a odvážně, dokud si člověk nepoloží jednoduchou otázku, zda křesťanství opravdu něco takového učí. Neučí. Když Nový zákon mluví o Božích dětech (Řím 8,14–17, Gal 4,4–7), neříká tím, že si lidé přivlastnili božství jako uchvatitelé trůnu. Říká, že byli přijati, obdarováni a vtaženi do vztahu s Bohem. Křesťanská tradice někdy mluví velmi odvážně o účasti člověka na Božím životě, ale vždy jako o daru z milosti, ne jako o osobním božském povýšení. Rozdíl mezi větou „člověk je přijat do Božího života“ a větou „člověk je bůh“ je asi tak velký jako rozdíl mezi adoptovaným dítětem a zakladatelem rodu. Jenže takové rozlišení už se do výbušného titulku nevejde, a tak je snazší hodit všechno do jednoho pytle a zatřást s ním, dokud z něj nevypadne pocit křesťanské nafoukanosti.

To samé platí pro Pavla a jeho slova v listu Kolosanům, kde varuje, aby se věřící nenechali odvléct „filozofií a prázdným svodem“ (Kol 2,8). To není manifest náboženské povýšenosti nad veškerým lidským myšlením. To je varování před duchovně znějící náhražkou Krista. Každé přesvědčení, které bere samo sebe vážně, přece rozlišuje mezi pravdou a omylem. Jinak bychom museli dojít k závěru, že i lékař je netolerantní fanatik, když odmítne léčit zlomenou nohu radou, aby se pacient víc usmíval na vesmír.

Teze, že křesťané nechtěli Boha Izraele a museli si vymyslet vlastního, zní efektně. Jenže historicky je to věta, která kulhá tak výrazně, až je skoro slyšet, jak při chůzi vrže. První křesťané nebyli parta náboženských marketérů, kteří si sedli ke stolu a usoudili, že Jahve už táhne jen konzervativnější publikum, takže bude potřeba nový produkt se silnějším příběhem. Byli to lidé vyrůstající z víry Izraele, pro něž bylo vyznání jediného Boha naprostým základem. Kdyby chtěli jen další božstvo, mezi pohany by to měli paradoxně mnohem jednodušší. Tam bylo bohů dost a další položka by nikoho zvlášť nepřekvapila. Jenže právě proto, že byli formováni vírou v jediného Boha, pro ně byla otázka Ježíše tak dramatická.

Křesťanství tedy nevzniklo útěkem od Boha Izraele. Vzniklo šokem nad tím, že právě Bůh Izraele jednal v Ježíši tak jedinečně, že už nešlo mluvit jen o prorokovi, učiteli nebo náboženském reformátorovi. Proto může Jan zaznamenat Ježíšovu větu „Otec je větší než já“ (Jan 14,28), tedy řeč vtěleného Syna v poslušnosti a poslání, a zároveň Tomášovo vyznání „Pán můj a Bůh můj“ (Jan 20,28), aniž by si evangelium protiřečilo. Křesťanství přece netvrdí, že Ježíš je menší bůh vedle většího. Tvrdí, že Boží Syn se stal člověkem. A člověk se modlí, poslouchá, trpí a umírá. To není důkaz proti křesťanské víře. To je její samý střed.

Stejně poctivě je třeba číst i Ježíšův spor o sobotu. Tvrdit, že Ježíš schválně porušoval Zákon, aby ukázal převahu nad židovským náboženstvím, je velmi pohodlné, ale velmi nepřesné. Ježíš nebojuje proti Zákonu jako takovému. Bojuje proti takovému výkladu Zákona, který z Božího daru udělal necitlivé břemeno. Když říká, že sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu (Mk 2,27), nebourá judaismus. Připomíná jeho smysl. Není to útok zvenčí. Je to vnitřní spor o to, co Bůh skutečně chce.

A podobně pokřiveně se v takových textech mluví o „netoleranci“ prvních křesťanů. Ano, v jednom bodě byli skutečně netolerantní. Odmítli nazvat bohem to, co bohem nebylo. Odmítli zbožštit císaře, stát, moc i veřejnou lež. To už je ale trochu jiný druh netolerance, než jak ji podsouvají dnešní kritici. Nešlo o nenávist k lidem. Šlo o neochotu klanět se lži. Křesťané nebyli problém pro římskou říši proto, že by neuměli být slušní. Byli problém proto, že tvrdili něco politicky i duchovně výbušného. Že Pán není Caesar, ale Kristus.

A tady se možná skrývá celý nerv podobných polemik. Mnoha lidem dnes nevadí Ježíš jako moralista. Ježíš jako laskavý poradce pro odpuštění, duševní hygienu a pěkné mezilidské vztahy je docela snesitelný. Takový Ježíš nikoho zvlášť neděsí. Jenže Ježíš jako Pán, který člověku nehladí ego, ale staví ho do pravdy, ten už drhne. A právě proto je tak lákavé tvrdit, že ho církev jednoduše přifoukla, protože potřebovala větší značku. Jenže problém není v tom, že by si křesťané Ježíše zvětšili. Problém bývá často v tom, že si ho dnešní kritici zmenšují, aby se jim pohodlněji vešel do kapsy.

Křesťané si tedy nevymysleli nového Boha. Narazili na Ježíše, který byl příliš velký na to, aby zůstal jen sympatickým kazatelem, a příliš lidský na to, aby se dal snadno odložit jako antický mýtus. A někteří jeho dnešní kritici si pak vyrobili jeho menší, pohodlnější a méně nebezpečnou verzi. Ta se jim sice rozebírá snáz, ale s evangeliem má asi tolik společného jako instantní polévka s poctivým vývarem.

Zdroje:
Písmo svaté: 1 Kor 8,6; Flp 2,6–11; Sk 7,58 až 8,1; Sk 9,3–6; Sk 22,6–10; Sk 26,12–18; Mk 2,5–7; Mk 2,27; Mk 14,61–64; Dan 7,13–14; Jan 1,1; Jan 14,28; Jan 20,28; Dt 6,4; Sk 5,3–4; Řím 8,14–17; Ef 4,30; Gal 4,4–7; Kol 2,8.
Encyclopaedia Britannica, Christianity – The relation of the early church to the career and intentions of Jesus – přehled k vztahu rané církve k Ježíši a k základnímu rámci bádání o historickém Ježíši a prvotním křesťanství.