Článek
Dnes ráno jsem se podíval do kalendáře a zjistil, že je pátek třináctého. Žádné zemětřesení, žádný výpadek elektřiny, dokonce ani káva mi nepřetekla. Přesto je podle lidové tradice dnešek mimořádně nebezpečný. Zřejmě proto, že se číslo třináct rozhodlo připadnout na pátek, aniž by si předem vyžádalo souhlas ministerstva pro paranormální záležitosti.
Pověrčivost je vůbec pozoruhodná disciplína. Lidstvo dokázalo rozštěpit atom, přistát na Měsíci, transplantovat srdce a vytvořit umělou inteligenci, která vám během několika sekund napíše diplomovou práci. Přesto ho dokáže psychicky zlikvidovat kočka přecházející silnici. Musí být ovšem černá. Bílá zřejmě pracuje pro konkurenční oddělení.
Představte si tu nespravedlnost. Kočka celý život poctivě loví myši, spí šestnáct hodin denně a maximálně občas shodí vázu. Přesto je považována za posla neštěstí. Její jedinou skutečnou starostí přitom bývá prázdná miska. Kdyby věděla, že může člověku zničit kariéru pouhým přechodem přes cestu, pravděpodobně by si založila poradenskou firmu. Na rozdíl od některých současných koučů by alespoň měla skutečnou kvalifikaci v manipulaci s lidmi.
Zvlášť mě dojímá představa dospělého člověka, který řídí automobil vybavený nejmodernější elektronikou, komunikuje prostřednictvím satelitů a v kapse nosí zařízení s větším výpočetním výkonem, než měly počítače při prvních cestách na Měsíc. Pak mu přes silnici přeběhne kočka a on raději zastaví, otočí se a jede domů. Technologicky žijeme ve třetím tisíciletí, ale mentálně občas stále čekáme, až šaman prohlásí mamuta za zdravotně nezávadného.
Třináctka má horší pověst než finanční úřad
Číslo třináct si za staletí vysloužilo tak katastrofální reputaci, že se mu vyhýbají dokonce i některé hotely. Po dvanáctém patře následuje čtrnácté. Geniální řešení. Pokud by budova spadla, třinácté patro se jí díky tomu nepochybně vyhne.
Podobně některá letadla nemají třináctou řadu sedadel. Cestující v řadě čtrnáct mohou být klidní. Případná technická závada se totiž podle všeho zastaví u řady dvanáct, rozhlédne se, zjistí, že třináctka chybí, a zklamaně odletí.
Mezi tradičními vysvětleními nešťastné třináctky najdeme také Poslední večeři. U stolu sedělo třináct lidí a jeden z nich, Jidáš, Ježíše zradil. Z toho někdo vyvodil, že třináct lidí u jednoho stolu přináší neštěstí. Mně z toho vychází poněkud jiné poučení. Nezáleží tolik na počtu stolovníků jako na tom, koho si pozvete. Pokud máte mezi hosty Jidáše, čtrnáctý talíř problém nevyřeší. Maximálně budete mít více nádobí.
Pátek zase připomíná Kristovo ukřižování. Spojení nešťastného čísla a dne, který si lidé spojovali s neštěstím, tak postupně získalo pověst, která dokáže pokazit náladu ještě před snídaní. Jenže právě tady mě napadá docela jiný pohled.
Třináctka mi může připomínat jednoho Boha ve třech osobách. Jednička jako jeden Bůh, trojka jako Otec, Syn a Duch svatý. Nejde o žádnou oficiální křesťanskou symboliku ani tajnou šifru objevenou mezi řádky Bible. Je to obyčejná myšlenková hra, ale docela výmluvná. Zatímco jeden člověk v třináctce vidí hrozbu, druhému může připomenout Boží přítomnost. Číslo zůstává stejné, žádné mimořádné opatření, žádný zásah numerologické komise, žádná změna matematických zákonů. Změnil se jen úhel pohledu.
A právě tady začíná být pověrčivost opravdu zajímavá. Její největší síla totiž nespočívá v tom, že by dokázala předpovídat budoucnost, ale že dokáže člověku dokonale zkazit přítomnost.
Stačí ráno zjistit, že je pátek třináctého, a najednou dostává každá drobná nepříjemnost kosmický význam. Ujede autobus? Samozřejmě, pátek třináctého. Připálí se oběd? Co jiného čekat. Šéf má špatnou náladu? Hvězdy zřejmě vyhlásily personální čistky.
Když se ovšem všechno podaří, pověrčivý člověk se ani na okamžik nezamyslí, zda by to nemohlo znamenat, že třináctka přináší štěstí. Takto pověry nefungují. Mají účetnictví, které by jim záviděl leckterý podnikatel. Ztráty pečlivě evidují, zisky zásadně nepřiznávají a za chyby nikdy nenesou odpovědnost.
Samotné číslo třináct je navíc prvočíslo. Dělí se pouze jedničkou a samo sebou. Matematici v tom vidí zajímavou vlastnost, pověrčiví lidé nebezpečí a já v tom poznávám některé své spoluobčany. Ti se také zásadně odmítají o cokoli dělit a zajímají se výhradně sami o sebe.
Hvězdy za nic nemohou. Jen mají dobrého advokáta
Největší kouzlo pověr spočívá v jejich mimořádně pružném vztahu k důkazům. Člověk vám s vážnou tváří oznámí, že v Boha nevěří, protože jeho existenci nelze vědecky dokázat. Vzápětí si přečte horoskop, podle kterého ho dnes čeká zásadní životní změna, protože Venuše vstoupila do nějakého domu. Pravděpodobně bez stavebního povolení.
Existenci Stvořitele považuje za intelektuálně neobhajitelnou, ale bez zaváhání připustí, že mu Merkur zničil manželství. Chudák Merkur. Nejmenší planeta Sluneční soustavy, a přitom taková odpovědnost. Může za rozchody, špatné investice, neúspěšné pohovory i to, že vám soused už třetí týden nevrátil vrtačku. Kdyby měl právní subjektivitu, musel by zaměstnávat celou advokátní kancelář.
Zvláštní je také rozdíl mezi radou astrologa a radou vlastní manželky. Astrolog vám za patnáct set korun doporučí vyhýbat se konfliktům a zbytečným výdajům. Poděkujete mu za hluboký vhled do svého nitra. Manželka vám řekne totéž zadarmo a vy jí odpovíte, že vám nebude organizovat život. Není divu, že astrologie přežila tisíciletí. Má lepší marketing než manželství.
Abych však nekřivdil pouze milovníkům horoskopů, ani mezi věřícími není o magické myšlení nouze. Někteří zacházejí s modlitbou jako s objednávkou přes internet. Tři otčenáše za zdraví, pět zdrávasů za úspěšnou operaci a za deset možná vyjde i hypotéka. Pokud se přání nesplní, reklamace se nepřijímají. Zřejmě nebyly správně vyplněny liturgické obchodní podmínky.
Jenže Bůh není automat na splněná přání a svěcená voda není duchovní repelent, který odpuzuje životní komplikace. Křesťanská víra nikdy neslibovala, že dobrého člověka nepotká nic zlého. Kdyby to tvrdila, stačilo by se podívat na život Ježíše Krista a celý reklamní koncept by se zhroutil.
Právě Velký pátek je ostatně nejlepším důkazem, jak ošidný může být náš první dojem. Pro Ježíšovy učedníky znamenal konec. Jejich učitel byl popraven, přátelé se rozutekli, naděje se zhroutily. Kdyby tehdy existovaly sociální sítě, nepochybně by se našel někdo, kdo by pod zprávu o ukřižování napsal, že za všechno může špatné postavení Saturnu. Další by mu doporučil očistu negativních energií za zvýhodněnou cenu.
Přesto se právě tento pátek stal součástí příběhu, který smrtí neskončil. Ježíšovo ukřižování bylo skutečným utrpením, nikoli optickým klamem, který by napravilo několik optimistických vět. Velikonoční ráno však ukázalo, že ani smrt nemusí mít poslední slovo. Křesťanská naděje se nerodí z přesvědčení, že nás nic zlého nepotká, ale z důvěry, že ani ve chvílích největšího neštěstí nejsme opuštěni.
To je mimochodem docela zásadní rozdíl mezi vírou a pověrou. Pověra chce člověku zajistit, aby se mu nic zlého nestalo. Víra mu pomáhá obstát i tehdy, když se něco zlého stane. Pověrčivý člověk hledá způsob, jak přimět vesmír, aby poslouchal jeho přání. Věřící se učí přijímat skutečnost, že svět se netočí kolem jeho osobních požadavků. Což je poznání, které by mimochodem prospělo i některým lidem bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení.
Pověry jsou však pohodlnější. Nemusíte při nich příliš přemýšlet, měnit svůj život ani přiznávat vlastní chyby. Stačí se vyhýbat žebříkům, zaklepat na dřevo a doufat, že osud má dnes dobrou náladu.
Největší smůla je ta, kterou si vyrobíme sami
Právě proto mám pátek třináctého vlastně docela rád. Připomíná mi, jak neuvěřitelné množství energie dokáže člověk věnovat hledání nebezpečí tam, kde žádné není, zatímco skutečná nebezpečí velkoryse přehlíží.
Bojí se černé kočky, ale bez obav svěří své úspory internetovému podvodníkovi. Vyhýbá se žebříku, ale při řízení automobilu píše zprávy na mobilu. Má strach z rozbitého zrcadla, zato se celý život odmítá podívat pravdě do očí. A když se pak něco pokazí, obvykle hledá viníka někde mezi planetami a kalendářem.
Pověry totiž nabízejí jednu mimořádně lákavou službu. Umožňují člověku zbavit se odpovědnosti za vlastní život.
Přišel jsem pozdě do práce? Merkur. Rozbil jsem auto? Pátek třináctého. Prohrál jsem výplatu na automatech? Smolná konstelace. Že jsem zaspal budík, při řízení telefonoval nebo se rozhodl investovat rodinné úspory do zaručeného systému na ruletu, to s tím samozřejmě nesouvisí.
Osud je ideální zaměstnanec. Pracuje zdarma, nemá odbory, nikdy se nebrání a lze na něj hodit úplně všechno. Dokonce i vlastní blbost.
Přitom ani já nemám patent na zdravý rozum. Každý z nás někdy uvěřil něčemu, čemu věřit neměl, přehlédl varování nebo se nechal přesvědčit člověkem, který měl místo argumentů pouze dobře padnoucí oblek. Rozumný člověk se od hlupáka neliší tím, že nikdy nenaletí. Liší se tím, že si svůj omyl dokáže přiznat, místo aby na jeho podporu svolal demonstraci.
Dnes tedy klidně vyjdu z domu. Potkám-li černou kočku, pohladím ji. Rozbiji-li zrcadlo, zametu střepy. Rozsypu-li sůl, vezmu hadr. Žádné drama, žádný horoskop, žádný krizový štáb pro mimořádné numerologické události. Třináctka mi bude připomínat jednoho Boha ve třech osobách, někomu jinému přinese nervozitu a matematikovi bude nadále úplně jedno, protože prvočísla nemají povinnost starat se o lidské nálady.
Opravdové neštěstí si totiž nevybírá podle kalendáře. Přichází v pátek třináctého stejně jako v pondělí nebo na Štědrý den. Někdy bez našeho přičinění, jindy jako přímý důsledek rozhodnutí, před kterými nás zdravý rozum marně varoval. A člověk, kterého neštěstí skutečně postihne, nepotřebuje přednášku o nepříznivém postavení planet. Potřebuje někoho, kdo mu pomůže, místo aby mu vysvětloval, že měl ráno třikrát zaklepat na dřevo.
Pátek třináctého pro mě tedy není důvodem ke strachu. Je spíš připomínkou, jak snadno dovolujeme vlastním obavám, aby nám rozhodovaly o životě. Číslo v kalendáři přitom nemá žádnou moc nad tím, zda budeme laskaví, poctiví, stateční nebo zda se zachováme jako naprostí pitomci. Tohle rozhodování nám žádná třináctka nevezme, i kdyby se sebevíc snažila.
Ostatně největší neštěstí dneška nemusí být v tom, že se nám něco zlého stane. Může spočívat v tom, že kvůli strachu z něčeho, co se ještě nestalo, přehlédneme všechno dobré, co se právě děje.
Černá kočka vám maximálně přeběhne přes cestu. Třináctka vám maximálně připomene, kolikátého je. Ale pokud dovolíte pověrám, aby vám řídily život, nepotřebujete už žádnou další smůlu. Tu největší jste si totiž vyrobili sami.
P. S.: Aby mi vesmír dnes definitivně dokázal, že má smysl pro humor, dorazila mi do datové schránky zpráva od Škody Auto. Svolávací akce. Kvůli možné korozi jakéhosi šroubu prý hrozí ztráta řízení. Takže zatímco já celé dopoledne vysvětluji, že pátek třináctého žádnou smůlu nenosí, automobilka mě upozorňuje, že bych mohl přijít o volant. Začínám mít podezření, že černá kočka pracuje v Mladé Boleslavi.
