Článek
Existují okamžiky, kdy člověk zjistí, že mu dětství tak trochu lhalo. Ne zlomyslně, spíš jako teta, která tvrdí, že „tohle cukroví není vůbec sladké“, zatímco člověk po třech kouscích pochopí, že pravda bude ležet někde mezi vánočkou a diabetologií. Přesně tak působí setkání s původním Pinocchiem. Ten sympatický dřevěný kluk s dlouhým nosem, kterého známe z filmů a dětských verzí, je proti originálu téměř terapeutická pomůcka.
Carlo Collodi totiž nestvořil jen milou pohádku o tom, že lhát se nemá. Stvořil malou dřevěnou katastrofu v pohybu. Pinocchio je tvrdohlavý, drzý, líný a má mimořádný talent proměnit každou dobrou radu v událost, po které by dnešní rodiče začali googlit „dětský psycholog otevřeno ihned“. Nechce do školy, neposlouchá Geppetta, nechává se napálit Lišákem a Kocourem, utíká před odpovědností a do průšvihů padá s takovou pravidelností, že by si zasloužil věrnostní kartičku.
Ve stručnosti: chudý řezbář Geppetto vyřeže dřevěnou loutku a místo vděčného syna dostane domů malý uragán s nohama. Pinocchio utíká, lže, odmítá školu, nechává se napálit Lišákem a Kocourem, a když lže, začne mu růst nos tak nápadně, že by se s ním daly měřit stavební parcely. Postupně však zjišťuje, že stát se živým, skutečným chlapcem není kouzelnický trik, ale něco podstatně méně příjemného. Znamená to přestat utíkat, nést následky a naučit se, že svoboda bez odpovědnosti je jen velmi rychlá cesta k ostudě, bolesti a občas také k oslím uším.
Když po dobré radě letí kladivo
Pokud čekáte sympatického cvrčka, který Pinocchiovi sedí na rameni a zpívá morální karaoke, musím vás zklamat. To přišlo až později. U Collodiho je Mluvící cvrček spíš ten nepříjemně pravdomluvný hlas, kterého v životě občas potkáme a v duchu si říkáme: „Má pravdu, ale proč ji musí mít právě teď?“ Objeví se v domě a začne Pinocchiovi vysvětlovat, že kdo nechce pracovat, učit se a poslouchat dobré rady, většinou nedopadne slavně.
Pinocchio jeho moudrost nepřijme meditací, sebereflexí ani vděčným pokýváním hlavy. Hodí po něm dřevěné kladivo, trefí se a cvrček zemře. Ano, přesně v ten moment člověk pochopí, že původní pohádky vznikaly v době, kdy večerníček nebyl relaxační metoda, ale lehce traumatizující příprava na život. Dnes by po takové pohádce rodiče možná raději pustili dětem dokument o výrobě sýra, protože tam alespoň nikdo nezlikviduje nepohodlnou radu kuchyňským nářadím.
Abychom byli přesní, cvrček se v příběhu později znovu objevuje jako připomínka svědomí a pravdy. Není to tedy jen laciný šok pro titulky. Collodi ukazuje něco nepříjemně lidského: člověk často neumlčí nejdřív zlo kolem sebe, ale dobro v sobě. Ne proto, že by nevěděl, co je správné. Spíš proto, že mu to správné zrovna leze na nervy.
Šibenice místo cukrové vaty
Kdo si myslí, že mrtvý cvrček je vrchol původní drsnosti, tomu Collodi nabídne ještě jeden výživný dezert. V původní časopisecké podobě příběh končil scénou, kdy Lišák a Kocour Pinocchia oběsí na stromě. Žádná proměna v opravdového chlapce, žádné šťastné objetí, žádná dojemná hudba, při které dospělí nenápadně tvrdí, že je dojalo hlavně „to světlo v animaci“. Teprve pozdější pokračování mu otevřelo cestu k záchraně a proměně.
Čtenářům se zřejmě nechtělo rozloučit se dřevěným hrdinou tak definitivně, a tak Collodi pokračoval. Díky tomu se z Pinocchia nestal jen příběh o trestu, ale také příběh o proměně. A tady vstupuje do děje Modrovlasá víla, bez níž by celé vyprávění působilo jako temný výchovný leták s názvem „Co všechno se stane, když neposloucháš“. Víla Pinocchia provází, zachraňuje, napomíná a znovu mu otevírá možnost stát se někým lepším než jen chodícím kusem dřeva se sklony ke katastrofám.
Proč nás původní Pinocchio pořád baví?
Možná proto, že je v něm kus pravdy, kterou uhlazené pohádky někdy opatrně schovávají pod koberec. Pinocchio nechce slyšet rady, nechce do školy, nechce nést následky a rád věří každému, kdo mu slíbí snadnější cestu. Jinými slovy, kdyby žil dnes, měl by nejspíš plný telefon aplikací na rychlé zbohatnutí a Geppettovi by vysvětloval, že klasické vzdělání je přežitek.
Jenže právě tím je lidský. Collodiho Pinocchio připomíná, že být člověkem není automatická výbava. Nestačí mít tělo, nos a schopnost pronést větu „já nic“. Člověk se člověkem stává teprve tehdy, když přestane utíkat před pravdou, odpovědností a těmi, kdo mu sice lezou na nervy, ale mají pravdu.
A možná právě proto tahle stará pohádka přežila všechny své sladší úpravy. Pinocchio byl původně varováním, ale stal se nadějí. Připomíná nám, že někdy máme hlavu tvrdou jako špalek, svědomí bychom nejraději umlčeli kladivem a odpovědnost nám připadá jako zbytečná komplikace. Jenže v tom je celé kouzlo Pinocchia: nejde o to, že dřevu narostl nos. Jde o to, že i z pořádného špalku se může stát člověk.
Z čeho text vychází:
Carlo Collodi: The Adventures of Pinocchio (1883; Project Gutenberg, digitální vydání 2006, aktualizace 2020 – původní text online)
Carlo Collodi: Pinocchiova dobrodružství, Artur, 2023
Encyclopaedia Britannica: The Adventures of Pinocchio
Encyclopaedia Britannica: Talking Cricket
