Článek
Člověk si dosud naivně myslel, že summit NATO je místo, kde se řeší obrana členských států, válka na Ukrajině, ruská hrozba, americké závazky vůči Evropě, výše obranných výdajů a otázka, zda naše děti jednou zdědí bezpečný kontinent, nebo jen velmi drahou sbírku historických bunkrů. Naštěstí máme Andreje Babiše, který se po návratu z Ankary dokázal povznést nad tyto podružnosti a upozornil národ na opravdový problém: Petr Pavel tam byl. Prezident České republiky se zkrátka dostavil na summit NATO, což je přibližně stejně nečekané, jako kdyby se papež objevil ve Vatikánu, hasiči u požáru nebo Andrej Babiš ve videu na Facebooku.
Premiér své zděšení shrnul ve vystoupení, z něhož vznikl článek s titulkem Babiš: Ostuda. Ptali se nás, co na summitu proboha Pavel dělá. Podle něj za českou delegací chodili zahraniční partneři a ptali se: „Proboha, proč tady je, co tady dělá?“ Kteří partneři to byli, premiér odmítl říct, což naznačuje, že šlo nejspíš o přísně utajenou skupinu světových státníků, jejíž členové nemají jména, funkce ani státní příslušnost, zato disponují mimořádným zájmem o vnitřní zasedací pořádek České republiky.
Ta představa je ovšem nádherná. Německý kancléř odloží dokument o obranných výdajích, francouzský prezident přeruší strategickou debatu a generální tajemník NATO nervózně přiběhne k českému premiérovi, aby se zeptal, kdo je ten vysoký muž v obleku, který se podezřele pohybuje mezi účastníky summitu. Premiér mu s těžkým srdcem vysvětlí, že jde o českého prezidenta, bývalého náčelníka generálního štábu a někdejšího předsedu Vojenského výboru NATO, načež zahraniční delegace zachvátí panika, protože člověk, který celý život působil v armádě a několik let pracoval přímo ve vedení Aliance, se nebezpečně přiblížil k jednání o vojenské bezpečnosti.
Hrdina Macinka a záchrana prezidentského pozadí
Nejdramatičtější okamžik summitu nepřišel při debatě o válce, Rusku ani americké bezpečnostní politice, ale ve chvíli, kdy se řešila židle. Podle premiéra byl ministr zahraničí Petr Macinka natolik „nad věcí“, že prezidentovi přenechal své místo, jinak by prý Pavel seděl úplně vzadu. Lidskost tedy ještě nevymřela. Někdo daruje krev, jiný kostní dřeň, další zachrání dítě z hořícího domu a Petr Macinka pustí prezidentovi židli. Každý slouží vlasti podle svých schopností.
Takový čin by si zasloužil státní vyznamenání, nejlépe Řád čalouněného opěradla první třídy. Ministr obětoval vlastní pohodlí, aby hlava státu nemusela sedět někde mezi tlumočníkem, technikem a člověkem, který po summitu sbírá prázdné lahve od minerálky. Zahraniční politika se tím konečně stává srozumitelnou i běžnému občanovi. Nemusíme vědět, co Česká republika prosadila, s kým jednala ani jaké závazky přijala. Stačí fotografie, na níž premiér sedí vpředu, prezident za ním a ministr zahraničí se tváří, že právě zachránil západní civilizaci tím, že o jedno místo posunul své pozadí.
Ministerstvo zahraničí by proto mělo zřídit nový Odbor strategického rozmístění židlí, v němž by pracovali protokoláři, geodeti, čalouníci a alespoň jedna zkušená učitelka z mateřské školy, protože právě ta umí nejlépe řešit konflikty typu: „On sedí blíž k paní učitelce a já chci taky.“ Úspěch každé zahraniční cesty by se následně hodnotil podle jednoduché stupnice. První řada by znamenala diplomatický triumf, druhá důstojnou reprezentaci, třetí oslabení národních zájmů, místo u dveří státní ponížení a stání bez židle by automaticky vyžadovalo demisi vlády a mimořádnou schůzi Poslanecké sněmovny s titulkem „Česko bez opěradla“.
Prezident se vetřel na večeři pomocí pozvánky
Další diplomatický skandál vypukl kolem neformální večeře lídrů, na kterou Petra Pavla pozval turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan. Andrej Babiš naznačil, že účast prezidenta snad „vydyndalo“ české velvyslanectví, čímž české diplomacii poskytl nový odborný termín. Dříve se vyjednávalo, přesvědčovalo, lobovalo a prosazovaly se národní zájmy, dnes se dyndá. Český velvyslanec si zřejmě klekl před Erdoğanem, chytil ho za nohavici a prosil, aby prezidenta vzal s sebou, protože bude hodný, nebude se prát o židli a sní všechno.
Turecký prezident se nakonec slitoval a pozval českého prezidenta mezi ostatní představitele států. Ještě horší je, že Petr Pavel pozvání přijal. Člověk by od prezidenta čekal alespoň základní slušnost. Když ho prezident hostitelské země pozve na večeři světových lídrů, měl by pozvání odmítnout, zůstat na hotelu a objednat si kebab přes pokojovou službu, aby náhodou nepůsobil, že reprezentuje Českou republiku. Do budoucna by proto měl potřebovat písemný souhlas vlády ke každému chodu. Polévku by schvaloval premiér, hlavní jídlo ministr zahraničí a káva by pochopitelně vyžadovala předběžné opatření Ústavního soudu.
Turecký protokol zabránil diplomatické srážce
Pozornost českého premiéra neunikla ani oficiální fotografie, na níž byli Babiš s Pavlem umístěni každý na jiné straně. Podle Babiše byl turecký protokol „natolik milostivý“, že je postavil daleko od sebe. Já bych tomu neříkal milostivost, ale elementární bezpečnostní opatření. Turci jsou zkušení diplomaté a rychle pochopili, že největším rizikem summitu není ruská agrese, jaderné zbraně ani rozpad transatlantických vztahů, nýbrž možnost, že budou dva čeští představitelé stát na fotografii příliš blízko a doma se potom týden povede ústavní debata o tom, čí rameno bylo blíž ke středu.
Protokol je proto rozestavil na opačné konce, mezi ně umístil několik hlav států a pro jistotu i značnou část Turecka. Příště by bylo ještě bezpečnější fotit oba zvlášť. Každý by dostal vlastní snímek, na němž by stál přesně uprostřed a všichni světoví lídři by se na něj obdivně dívali. Fotografie by se následně zveřejnily na sociálních sítích a občan by si mohl vybrat tu verzi reality, která se mu více líbí. Demokracie by byla zachráněna Photoshopem.
Hrad přichází s nepřijatelnou provokací: chce normálně jednat
Po sérii premiérových výpadů Pražský hrad reagoval překvapivým a krajně agresivním návrhem. Prezident by chtěl s premiérem pravidelně jednat, komunikovat věcně a řešit důležité záležitosti občanů. Tuto nečekanou eskalaci zachytil článek Hrad reaguje na Babišův výpad: Prezident chce pravidelné a nekonfliktní jednání s premiérem.
Nekonfliktní jednání je samozřejmě mimořádně zákeřný tah. Zatímco jedna strana veřejně analyzuje, kdo seděl vpředu, kdo stál na druhé straně fotografie a kdo si vydyndal večeři, druhá navrhne, že by si mohli pravidelně sednout ke stolu a mluvit spolu. Taková rána pod pás se v civilizované politice neodpouští. Prezident nabízí jednání, premiér ukazuje fotografie. Prezident mluví o uklidnění vztahů, premiér pátrá, kdo komu půjčil židli. Prezident chce řešit důležité věci, premiér řeší, kdo jedl s Erdoğanem.
Připomíná to manželskou poradnu, do níž přijde pár po dvaceti letech sporů. Jeden z manželů řekne, že by spolu měli pravidelně mluvit a pokusit se najít řešení, zatímco druhý vytáhne fotografii ze svatby a požaduje okamžité vysvětlení, proč bratranec nevěsty seděl blíž k dortu. Do této atmosféry vstoupí Filip Turek s ujištěním, že vládní strana spor nechce rozdmýchávat, což působí přibližně stejně důvěryhodně jako člověk stojící u hořícího domu s kanystrem benzinu, který hasičům vysvětluje, že pouze přišel zkontrolovat funkčnost detektorů kouře.
Nikdo prý konflikt nechce. Pouze prezidenta nechtěli pustit na summit, kritizují jeho účast, jeho jednání, jeho tým, jeho večeři, jeho fotografii, jeho židli i skutečnost, že se po návratu nechce hádat. Jinak samá vstřícnost, harmonie a mezilidské teplo. Tolik vzájemné vstřícnosti bývá k vidění už jen při dědickém řízení, když se objeví třetí sourozenec a chata po babičce.
Země, v níž se státní zájem měří od opěradla
Celá věc by byla jen mimořádně směšná, kdyby zároveň nebyla nedůstojná. Prezident a premiér se nemusejí mít rádi, nemusejí spolu grilovat, jezdit na dovolenou ani si každé ráno posílat třpytivé obrázky se sluncem, růží a přáním krásného dne. Nemusejí se navzájem obdivovat a už vůbec nemusejí předstírat přátelství. Měli by však být schopni reprezentovat jeden stát, jehož občané jim neplatí nekonečnou reality show o rozmístění nábytku, ale výkon ústavních funkcí.
Od premiéra vracejícího se ze summitu NATO by člověk čekal, že vysvětlí, co vyjednal, co Česká republika získala, k čemu se zavázala, jaké hrozby spojenci řešili a jak bude naše země bezpečnější. Místo toho se veřejnost dozvěděla, že prezident tam byl, Macinka ho pustil sednout, někdo ho pozval na večeři, na fotografii stál daleko od premiéra a anonymní zahraniční partneři se údajně divili. Chyběla už jen informace, zda Pavel náhodou nepoužil hotelový minibar bez souhlasu vlády.
Možná se zahraniční partneři skutečně ptali: „Proboha, co tady dělá?“ Premiér pouze neupřesnil, na koho se při té otázce dívali. Největší ostudou ankarského summitu totiž nemuselo být, že se ho účastnil český prezident. Skutečnou ostudou může být, že se nejvyšší představitelé státu dokážou vrátit z jednání o bezpečnosti Evropy a nabídnout občanům jako hlavní výsledek spor o židli, večeři a skupinovou fotografii.
V celé české delegaci tak nakonec působila nejstátničtěji jediná věc: ta židle. Mlčela, nikoho neurážela a byla ochotná nést každého, kdo si na ni sedl. Na kus nábytku překvapivě vysoký politický standard.
