Článek
V časných ranních hodinách 28. července 2026 došlo v Medžugorji k několika činům, pro něž není třeba hledat složitý teologický výklad. Stačí obyčejné slovo: vandalismus. Podle dosavadních mediálních zpráv a zveřejněných fotografií byly černou barvou poškozeny mariánské sochy na Podbrdu a u Modrého kříže, objevily se hanlivé nápisy včetně anglického „Devil in a skirt“, tedy „ďábel v sukni“, a požár poškodil také venkovní oltář u kostela svatého Jakuba. Bezpečnostní kamera zachytila ve 4.46 muže, který přišel k oltáři, polil jeho prostor hořlavou tekutinou, zapálil jej a odešel. Policie v době vzniku tohoto textu nepotvrdila jeho totožnost ani to, zda tentýž muž souvisí také s poškozením soch a dalšími incidenty (záznam muže zapalujícího oltář, dosavadní policejní informace, mediální souhrn událostí).
K oltáři tedy přišel muž s hořlavinou a ohněm. Lidstvo přitom zná také rozhovor, argument, knihu nebo veřejnou polemiku. Tyto prostředky mají jen jednu nevýhodu: člověk při jejich používání musí něco promyslet a riskuje, že mu někdo odpoví.
Když člověk píše na sochu, píše také o sobě
Hanlivý nápis měl zřejmě něco vypovědět o Panně Marii, ve skutečnosti však mnohem více vypovídá o tom, kdo jej napsal. Vandalismus bývá zvláštní formou autobiografie. Člověk chce zanechat stopu na cizím symbolu, přitom nechtěně zanechá otisk vlastního vztahu ke světu, k druhým lidem i k tomu, co považují za posvátné.
Ať už někdo k Medžugorji přistupuje s nadšením, zdrženlivostí nebo skepsí, měl by být schopen pochopit jednu poměrně jednoduchou věc. Teologické pochybnosti se neřeší zapalováním oltářů a kritika náboženství nezískává na přesvědčivosti tím, že si kritik přinese kanystr. Svoboda názoru nekončí tam, kde se druhý člověk urazí, ale rozhodně končí tam, kde začíná ničení majetku, ohrožování lidí a úmyslné zraňování toho, co je druhým svaté.
Katolíci navíc nevěří, že Panna Maria bydlí uvnitř sochy a po jejím poškození potřebuje opravit vlastní nesmrtelnost. Křesťanská úcta k obrazu nebo soše není klaněním se kameni, sádře či kovu. Úcta vzdávaná obrazu směřuje k osobě, kterou představuje, zatímco klanění náleží pouze Bohu. Katechismus proto výslovně rozlišuje mezi zbožnou úctou k posvátnému obrazu a adorací, která přísluší jedině Bohu (srov. KKC 2132).
Poškozením sochy tedy Panna Maria neutrpěla újmu. Zasaženi však byli lidé, pro něž je dané místo prostorem modlitby, naděje, vzpomínek a někdy také posledním místem, kam přinesli bolest, s níž si už sami nevěděli rady. Posvátné předměty nechráníme proto, že by se Bůh neuměl bránit, ale proto, že civilizovaná společnost chrání právo lidí prožívat víru, aniž by jim někdo poléval sochy barvou a zapaloval oltáře.
Odpuštění není duchovní amnézie
Farní úřad v Medžugorji reagoval bez hysterických výkřiků a bez svolávání duchovní domobrany. Oznámil, že poškozená místa jsou čištěna a opravována, svatyně zůstává otevřena poutníkům a modlitební program pokračuje. Věřící zároveň vyzval, aby na událost odpověděli modlitbou, postem a odpuštěním, prosili za obrácení těch, kteří se činů dopustili, a neopláceli zlo zlem (oficiální prohlášení Farního úřadu Medžugorje).
To je velmi křesťanské, a proto také velmi nepohodlné. Rozhořčit se totiž dokáže téměř každý. Stačí fotografie, připojení k internetu a několik výrazů, které by člověk při zpovědi vyslovoval podstatně tišeji. Odpustit je těžší, protože odpuštění nedopřává našemu hněvu příjemný pocit, že jsme se právě stali lepšími lidmi než ti druzí.
Odpuštění ovšem neznamená, že policie má odložit spis, farnost poděkovat za zpestření nočního programu a viník odejít s pocitem, že se vlastně nic nestalo. Činy musí být vyšetřeny, škoda nahrazena a odpovědní lidé mají nést důsledky podle práva. Křesťanské odpuštění neruší spravedlnost, pouze brání tomu, aby se spravedlnost převlékla za pomstu.
Odpustit znamená odmítnout, aby ti, kdo útoky spáchali, pokračovali ve svém díle uvnitř nás. Jestliže nás cizí nenávist naučí nenávidět, způsobila větší škodu než několik černých skvrn na soše. Kámen lze očistit poměrně rychle, zatímco vztek si člověk někdy uchovává celé roky a ještě mu říká zásadovost.
Apoštol Pavel tuto hranici mezi spravedlivým odporem a nakažením se zlem vyjádřil větou, která se snadno čte, dokud podle ní nemusíme jednat: „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem“ (Řím 12,21).
Některé požáry se hasí vodou, jiné milosrdenstvím
Venkovní oltář poškodil oheň, mnohem déle však může hořet požár, který žádná bezpečnostní kamera nezachytí. Je to požár strachu, nenávisti a vzájemného podezírání, při němž už člověk nehledá konkrétního viníka, ale celou skupinu, na kterou by mohl ukázat prstem.
Právě v takové chvíli se ukazuje, zda je víra pouze výzdobou našeho názoru, nebo silou, která dokáže proměnit také naši reakci. Modlit se za člověka, který přichází k mariánské soše s růžencem, není mimořádně náročné. Modlit se za toho, kdo k ní přichází s barvou, už vyžaduje evangelium. Milovat lidi, kteří nám dávají za pravdu, zvládne i dobře vedený diskusní klub. Kristus však posunul laťku výše a začal mluvit také o nepřátelích (srov. Mt 5,44).
Nevíme, kdo je muž zachycený bezpečnostní kamerou ani zda má na svědomí také poškození soch a další útoky. Neznáme ani jeho pohnutky, a jakýkoli psychologický nebo ideologický výklad by proto byl pouhou spekulací. Víme však, že byla poškozena místa modlitby a překročena hranice, kterou slušný člověk respektuje, i když s cizí vírou nesouhlasí.
Dobro nemusí být hlučné
Při útocích byla použita černá barva, ale naše odpověď nemusí být stejně černá. Byl použit oheň, ale my nemusíme přikládat další polena. Křesťanskou odpovědí může být uklizené místo, opravený oltář, pokračující modlitba a spravedlnost, která se obejde bez nenávisti.
Právě proto je reakce medžugorské farnosti tak výmluvná. Neobsahuje apokalyptickou rétoriku ani soutěž v tom, kdo se dokáže hlasitěji urazit. Nabízí úklid, opravu, modlitbu, odpuštění a prosbu za obrácení těch, kteří škodu způsobili.
Zlo má rádo velké jeviště, kamery a rozrušené publikum. Dobro někdy vezme hadr, odstraní černou barvu a pokračuje v modlitbě. Není to slabost. Skutečná síla se pozná podle toho, že člověk zlo nezlehčuje, ale současně mu nedovolí, aby přepsalo jeho vlastní srdce.
Útoky v Medžugorji poškodily mariánské symboly a znesvětily místa modlitby. Marii však neponížily a Boha nepopálily. Připomněly jen, jak snadno se člověk ztratí, když začne bojovat s nenáviděným symbolem a přestane hlídat vlastní duši.
Sochy budou očištěny a oltář opraven. Nejdůležitější otázkou proto není, zda se podaří odstranit všechny stopy černé barvy. Důležitější je, zda je dokážeme odstranit také ze své odpovědi.
Text vychází především z oficiálního prohlášení Farního úřadu Medžugorje ze dne 28. července 2026, z informací zveřejněných policií Hercegovačko-neretvanského kantonu, z kamerového záznamu požáru venkovního oltáře zveřejněného portálem Hercegovina.info a z dosud zveřejněných mediálních zpráv a fotografií.
