Článek
Kdysi jsme si vystačili se dvěma toaletami. Jedna pro dámy, druhá pro pány. Občas se k nim přidala třetí – „mimo provoz“. A teď? V českých kempech už nestačí být muž nebo žena. Musíš být něco víc. Něco… nebinárního.
Na toaletní dveře v kempu u přehrady přibyly nové piktogramy. Vedle sukně a kalhot teď visí symboly připomínající buď vesmírné písmo nebo nabídku smajlíků z WhatsAppu. Vstup je volný – stačí, když se necítíš jako nikdo konkrétní.
A tak tu stojím. Před třemi dveřmi. Na jedněch panáček, na druhých panenka a na třetích něco mezi. Dilema. Mám sice vousy, ale dneska mě bolí duše. Nepůjdu tedy na „muže“ – to bych se cítil příliš sebejistě. Na „ženu“ si netroufám – tam bych mohl být označen za predátora. Zbývá třetí volba. Nejsem si jistý, co to znamená, ale to je přece ideální – když nevíš, kam patříš, jsi tu správně.
Uvnitř mě přivítá světlá místnost, neutrální barvy a vůně levandule. Jako by mi i mýdlo říkalo: „Buď tím, čím se cítíš. A když nevíš, tak si dej čas.“ V rohu visí zrcadlo. Nepíše nic o pohlaví. Jen „Jsi krásný takový, jaký jsi.“ Skoro čekám, že na mě promluví.
A pak si vzpomenu na jeden dokument o africkém kmeni, který nikdy nepřišel do kontaktu s moderní západní civilizací. Ptali se tam domorodců na různé věci – a padla i otázka, co si myslí o lidech, kteří tvrdí, že nejsou ani muži, ani ženy. Odpověď byla jednoduchá: „Muž má penis. Žena má vaginu. Když si muž myslí, že je žena, nebo žena, že je muž, nebo něco mezi tím, pak je něco v nepořádku v hlavě – nebo v rodině. A musí se mu pomoci. To je práce pro šamana.“ A tím bylo po debatě.
My ale místo šamanů stavíme nové toalety. Možná brzy zřídíme i nebinární fronty na poště. Nebinární parkoviště. Nebinární politické strany. (Aha, ty už vlastně máme.) Možná se jednou dočkáme i nebinárního počasí. Ráno bude částečně jasno s přechodem do totální identity krize. Ale co už. Když nevíš, kdo jsi – hlavně si vyber správné dveře. A až z nich vyjdeš, tak nezapomeň: jsi krásný takový, jaký jsi. A pokud si tím nejsi jistý – i to se dnes počítá.
A co když ty dveře nejsou jen o pohlaví?
Venku je čerstvý vzduch a ticho přehrady. Mýdlo přestalo mluvit, ale slova ze zrcadla pořád znějí v hlavě. Nejspíš bych si z toho měl dělat legraci – ostatně proto jsem ten fejeton psal. Ale někde uvnitř cítím i něco jiného.
Možná je to jen důkaz, že jsme si zvykli na svět, kde se vše musí někam zařadit. Na binární svět tabulek, oddělených šaten a kolon. Jenže mezitím kolem nás žijí lidé, pro které ty dvě přihrádky nikdy nestačily – a ani nešlo o volbu. Spíš o to, že se do systému „panáček nebo panenka“ prostě nevešli. Ne proto, že by chtěli vybočovat, ale protože tam nebyli nikdy.
Neznamená to, že jsme ztratili rozum. Možná jsme jen poprvé otevřeli dveře těm, kdo celou dobu stáli na chodbě.
A co na to šaman? Ten by možná řekl: „To není naše starost. U nás je svět jednoduchý.“ Jenže my už v jednoduchém světě nejsme. A i když to někdy připomíná chaos, možná je to chaos na cestě k větší přesnosti. Ne přesnosti biologie – ale přesnosti vztahu k sobě i k druhým.
Když jsem pak zkusil znovu projít kolem těch tří dveří, uvědomil jsem si, že nejde o to, které si vyberu. Ale jestli mám dost empatie přijmout, že někdo jiný si vybral jiné – a přesto chce jen to samé: vydechnout, být chvíli sám, a necítit se jako omyl.
A tak příště, až narazím na další piktogram, který neznám, nebudu se posmívat. Možná jen tiše poděkuju, že se v tom dnešním světě našlo místo i pro otázku. A ne jen pro odpověď.
Použitý zdroj: CNN Prima News - „Nebinární toalety jako novinka českých kempů: Jdou s dobou, chválí návštěvníci“
