Článek
Člověk vznikl z prachu, ale obyčejný prach mu brzy připadal málo reprezentativní. Začal proto shromažďovat prachy, aby si mohl koupit dům, v němž bude nadávat, kolik se tam práší. Když Bůh řekl: „Prach jsi a v prach se navrátíš“ (Gn 3,19), lidstvo si výrok tvořivě doplnilo podle svých potřeb. Možná foukal vítr, možná už někdo počítal úroky, každopádně vznikla praktičtější verze: „Prach jsi a za prachama se obrátíš.“
Od té chvíle se obracíme. Za výplatou, prémií, levnější hypotékou, výhodnějším tarifem a sousedovým autem, které je zcela zbytečně dražší než naše. Krční páteř moderního člověka je ostatně dokonale přizpůsobena sledování cizí životní úrovně. Peníze samy o sobě nejsou zlé. Jsou to pouze papírky, mince a čísla na displeji, která dokážou během několika minut zničit rodinnou oslavu, rozdělit sourozence a probudit právní vědomí u lidí, kteří si celý život nebyli jisti ani tím, kde se píše čárka. Stačí, aby babička zemřela a zanechala po sobě chalupu, porcelánový servis a sadu hrnců. Rodina, která se třicet let objímala pod vánočním stromkem, náhle zjistí, že skutečným smyslem Vánoc byla možnost jednou zdědit obývací stěnu.
Samozřejmě nám nejde o peníze. To by bylo nízké, skoro vulgární. Nám jde o jistotu, což jsou peníze po zpovědi, učesané, navoněné a oblečené v kabátě s morálně přijatelnějším límečkem. Jistotou rozumíme splacený dům, dvě auta, investiční byt, penzijní fond, finanční rezervu a účet bokem pro případ, že by hlavní jistota přestala působit dostatečně jistě. Jakmile všechno získáme, začneme se bát, že o to přijdeme. Chudý nespí, protože peníze nemá. Bohatý nespí, protože kontroluje, zda je ještě má. Bankéř spí klidně, protože vydělává na nespavosti obou.
Chléb náš vezdejší kup ve slevě
Moderní civilizace vyřešila prázdnotu lidské duše nákupním košíkem. Potíž je pouze v tom, že štěstí má každý týden jiný čárový kód. Obchodní centrum je chrám konzumního světa. Výlohy jsou vitráže, eskalátory procesní průvod a věrnostní karta svátostina. Návštěvník vstupuje unavený, nespokojený a bez životního smyslu. Odchází s aroma difuzérem, dekoračním polštářem a přesvědčením, že existenciální krizi vyřeší vanilka, případně nový koš na prádlo s bambusovým víkem.
Mimořádnou duchovní moc má sleva. Díky ní utratíme tři tisíce a domů přicházíme s pocitem, že jsme osm set vydělali. Peníze sice zmizely z účtu, ale na účtence stojí „ušetřili jste“, takže účet prohrál s účtenkou. Reklama nás přesvědčila, že si všechno zasloužíme. Dovolenou, nové auto, chytrou matraci a hodinky, které za třicet tisíc oznámí, že bychom se měli postavit a projít. Dříve nám to zdarma říkalo vlastní tělo, jenže nemělo displej, graf ani prémiové předplatné. Navíc bylo neomalené a občas místo decentní notifikace poslalo bolest v kříži.
Když na zasloužené štěstí nemáme, přijde úvěr. Úvěr je laskavý způsob, jak si koupit radost hned a výčitky rozložit do pravidelných měsíčních splátek. Díky němu získáme věc okamžitě a pochopíme její skutečnou cenu až během následujících pěti let, kdy už nás dávno omrzela, rozbila se nebo ji nahradil model s funkcí, bez níž lidstvo podle reklamy dosud žilo omylem. Banka tomu říká finanční produkt. My životní úroveň. Rodina tomu po čtvrté nezaplacené splátce říká důvod, proč se letošní Vánoce ponesou v duchu skromnosti. Skromnost je nádherná křesťanská ctnost, zejména když ji nařídí exekutor.
Ani zaměstnání nezůstává stranou. Dokud kolega bere stejně, je schopný, sympatický a týmový. Jakmile dostane přidáno, začne být podezřele ambiciózní, podlézavý a profesně přeceňovaný. Cizí plat je nejrychlejší cestou k vlastnímu smyslu pro spravedlnost. Můžeme roky klidně přehlížet bídu poloviny světa, ale rozdíl tří tisíc korun mezi námi a kolegou z nás udělá proroky sociální rovnosti.
Smrt nemá zákaznický program
Za prachama běháme s nadějí, že jednou budeme mít dost. Slovo „dost“ však ekonomika považuje za urážku. Existuje růst, výnos, expanze a limitovaná nabídka platná pouze dnes. Dost je nebezpečné, protože dovoluje zastavit se a položit otázku, zda jsme kvůli věcem neztratili něco, co se koupit nedá. Majetek totiž slouží jen chvíli. Potom začne zaměstnávat svého majitele. Sekáme trávník u chaty, kam nechceme jezdit, leštíme auto, v němž stojíme v koloně, a uklízíme pokoje, které téměř nepoužíváme. Nakonec vlastníme tolik věcí, že nemůžeme nikam odejít, protože by je neměl kdo hlídat. Svobodu jsme si zkrátka pořídili na leasing.
Peníze spolehlivě prověřují také přátele. Čím více peněz někdo má, tím lepší vypráví vtipy. Majitel jachty může na večírku prohlásit, že měsíc vznikl z kozího sýra, a okolí uznale přikývne, protože si nechce pokazit příští víkend. Majetek navíc dodává iluzi, že se smrt bude řídit investičním plánem. Budujeme firmy, kupujeme půdu a objednáváme kuchyň s životností padesát let, přestože už nyní potřebujeme pomoc při vykládání myčky. Člověk se chová, jako by smrt před vstupem do domu slušně zazvonila, prohlédla si rekonstrukci a řekla: „Aha, nová pracovní deska. Tak já přijdu později.“
Smrt však ekonomické prognózy nečte. Je to jediný exekutor, s nímž nelze dohodnout splátkový kalendář. Nezajímá ji stav konta, hodnota nemovitosti ani prémiové bankovnictví. Neuznává VIP klienty, neposkytuje cashback a nenabízí prodlouženou záruku. Člověk si nakonec nevezme nic, což je nepříjemné zejména proto, že právě dokončil rekonstrukci koupelny. Do rakve se sice vejde v obleku na míru, ale kapsy mu jsou prakticky k ničemu. Ani rakev nemá zavazadlový prostor, ačkoli by si movitější zákazníci jistě rádi připlatili.
Na náhrobku zpravidla stojí „milovaný manžel, otec a dědeček“. Nikoli „majitel čtyř nemovitostí, tří fondů a platinové zákaznické karty“. Smrt má zvláštní schopnost opravit životopis a vynechat z něj všechno, čím jsme se chlubili v bance. Teprve tehdy se ukáže, že nejcennější nebylo to, co nám zůstalo v rukou, ale co jsme z nich dokázali dát. Komu jsme pomohli, co jsme rozdali a pro koho jsme měli čas dříve, než nám došel.
Peníze nejsou ďábel. Jen se velmi rády nechají uctívat. Umějí otevřít mnoho dveří, ale netuší, které z nich vedou domů. Jsme prach. Vzácný, milovaný a Božím dechem oživený prach, který tráví podivuhodně mnoho času honbou za prachama.
Jednou se v prach obrátíme všichni. Jen někteří předtím promění celý život v účtenku.
