Článek
Žabí král patří mezi pohádky, které jsme si ochočili tak dokonale, až jsme z nich vyhnali to nejzajímavější. V paměti většiny lidí zůstala princezna, žába, studna, zlatý míč a nakonec samozřejmě polibek, protože bez polibku by to přece nebyla pořádná pohádka, nýbrž podezřelý případ pro psychologa, veterinární inspekci a možná i stavební odbor.
Jenže bratři Grimmové byli v tomto směru méně cukrárna a více lidská duše bez make-upu. V jejich verzi princezna žábu nepolíbí, nevezme ji něžně do dlaní, nepřekoná odpor a nezachrání zakletého prince láskou, která voní po růžích a vejde se na obálku romantického časopisu, nýbrž se rozzuří a mrští žábou o zeď.
Ve stručnosti: princezně spadne do hluboké studny zlatý míč, její nejoblíbenější hračka, a žába jí nabídne pomoc, ovšem žádá za ni slib: chce být u ní, sedět s ní u stolu, jíst z jejího talíře, pít z jejího poháru a spát v její posteli. Princezna v zoufalství všechno odkývá, míč dostane zpátky a okamžitě uteče, jenže druhý den žába přijde na zámek a král dceru donutí, aby slib splnila. Princezna se stále větším odporem podřizuje, ale když má žába vstoupit až do její postele, nevydrží to, nepolíbí ji, nýbrž s ní mrští o zeď, a právě tehdy se žába promění v prince.
Právě v tom začíná být pohádka nesmírně zajímavá, protože kdyby se princ proměnil po polibku, dostali bychom klasické ponaučení, že láska překoná odpor. Je to hezké, uklidňující a dobře se to tiskne na hrníčky, jenže tady se princ promění až ve chvíli, kdy princezna přestane předstírat, že situaci zvládá, kdy už neumí být slušná, poslušná, vychovaná a roztomile královská a kdy se z ní místo porcelánové dcerušky stane člověk, kterému někdo překročil hranici.
Pohádka tím najednou přestává být vyprávěním o tom, že máme políbit všechno odporné, protože uvnitř se možná skrývá princ. Díky Bohu za to, protože by to byla jedna z nejnebezpečnějších rad v dějinách výchovy, vztahů i internetového seznamování.
Slib u studny se říká snadno
Zlatý míč tu není jen hračka. Je to krásný obraz toho, co člověk považuje za své štěstí, svou jistotu, svou malou dokonalost, tedy něco kulatého, hladkého, lesklého a bezpečného, co se dobře drží, dokud to nezmizí v hloubce.
Právě v nouzi člověk slibuje rychleji než politik před volbami. Princezna chce svůj míč zpátky, a tak kývne na všechno, co by při normálním krevním tlaku nikdy nepodepsala, protože hlavně ať se problém vyřeší, hlavně ať se míč vrátí a hlavně ať voda zase vypadá jako dekorace, ne jako propast.
Jenže žába svůj díl splní a s návratem míče přichází nepříjemná část každé dohody, kterou je důsledek. Princezna uteče, protože ji najednou dohoda nezajímá, vždyť žába je jen žába, jenomže otec král jí připomene, že slib daný v nouzi není méně závazný jen proto, že se nám po záchraně přestane hodit.
Tady pohádka tvrdě dopadá na zem a neříká, že každý slib byl moudrý, každá dohoda zdravá ani že dítě má mlčet, když dospělí rozhodnou. Ukazuje však něco, co známe dobře, protože člověk často chce pomoc bez vztahu, záchranu bez odpovědnosti a výhodu bez následků, chce, aby mu někdo vytáhl zlatý míč ze studny, ale už nechce slyšet, že každá záchrana může mít i druhou stranu.
Právě tady je podivná i role krále, který není jen hlasem poctivosti, jenž chrání váhu daného slova. Je také hlasem řádu, který se příliš nezajímá o to, co se děje v těle toho, kdo má slib splnit, a to je pro dnešního čtenáře nepříjemné, protože pohádka najednou přestává být jen o nepoctivé princezně a začíná mluvit také o světě, který někdy požaduje správné chování i tam, kde by měl nejdřív slyšet lidský strach.
Zatímco se v zámku řeší zásady, žába už stojí za dveřmi a příběh se posouvá z oblasti slibu do oblasti těla, odporu a hranice. To je přesně ten okamžik, kdy pohádka přestává být roztomilá a začíná být nebezpečně pravdivá.
Když se odpor nedá přetřít růžovou
Nejznepokojivější část příběhu není samotné mrštění žábou o zeď, ale cesta k němu. Žába se dostává stále blíž, nejdřív ke dveřím, potom ke stolu, potom k talíři a nakonec do ložnice, takže pohádka pracuje s velmi silným obrazem hranic, protože něco, co princezna pustila do svého života jen kvůli výhodě, najednou žádá prostor, blízkost, intimitu a poslušnost.
V moderních verzích se to často uhladilo polibkem, protože polibek je fotogeničtější než hněv. Jenže původní pohádka je psychologicky poctivější, protože princezna necítí lásku, ale odpor, a pohádka se netváří, že odpor zmizí jen proto, že se to po ní očekává.
Tohle je důležité, protože v mnoha vztazích, rodinách i institucích se lidem dlouho říká, aby byli hodní, trpěliví, vděční a slušní. Hlavně nedělej scénu, hlavně nebuď nevděčná a hlavně dodrž, co se od tebe čeká, jenže člověk není koberec, i když se po něm někdy šlape s překvapivou samozřejmostí.
Princezna se zlomí až ve chvíli, kdy žába žádá vstup do její postele, protože tam už končí pohádková etiketa a začíná výkřik těla. Nechci, dost a tohle už ne, i tak se dá číst okamžik, který je v příběhu paradoxně místem proměny.
Samozřejmě, nikdo rozumný nebude z Žabího krále dělat návod na řešení konfliktů pomocí omítky. Pohádky nejsou manuál bezpečnosti práce, jejich jazyk je symbolický, přehnaný a někdy brutální, protože lidská duše také nebývá vždycky zaoblená jako dětská stavebnice, a zeď tady není výzva k násilí, ale hranice, na kterou dopadne něco falešného, takže když falešná podoba narazí na hranici, rozbije se kouzlo.
Princ pod kůží, kterou nikdo nechtěl líbat
Proměna žáby v prince je vlastně zvláštní, protože ji nezpůsobí něha, sladké překonání odporu ani romantický polibek, ale pravda. Pohádka tím říká něco nepohodlného, totiž že někdy se věci neuzdraví tím, že je pohladíme, ale až tehdy, když přestaneme lhát.
To neznamená, že máme druhé lidi odhazovat, jakmile jsou nám nepříjemní. Znamená to, že skutečná proměna nezačíná falešnou laskavostí, úsměvem na něco, co v nás budí odpor, ani hraním si na svaté sošky s dokonalým profilem a žaludeční neurózou pod pláštěm.
Proměna začíná pravdou, někdy neumělou, někdy neohrabanou a někdy tak prudkou, že by ji etiketa nejraději poslala na převýchovu. Žabí král proto není jen pohádka o zakletém princi, ale také příběh o člověku, který může být zakletý v podobě, jež odpuzuje druhé i jeho samého.
Je to příběh o slibech, které dáváme lehkomyslně, o hranicích, které neumíme bránit, a o proměnách, které se někdy nestanou po polibku, ale po nárazu do reality. Právě proto v něm není důležitá jen princezna a žába, ale také všechno to, co se mezi nimi tváří jako dohoda, slušnost a povinnost, a přitom se pod povrchem mění v tlak.
Věrný Jindřich nosil kolem srdce železné obruče, aby ho žal nezlomil. Když je princ vysvobozen, obruče praskají a z tiché věrnosti se konečně stává radost.
Zajímavá je také postava věrného Jindřicha, na kterého se v běžných převyprávěních často zapomíná. Zatímco princezna řeší svůj odpor a princ své vysvobození, Jindřich nese tichou bolest věrnosti, protože jeho srdce bylo sevřeno železnými obručemi, aby samým zármutkem nepuklo, a když je princ vysvobozen, obruče praskají jedna po druhé.
To je krásný obraz věrnosti, která nedělá hluk. Jindřich neklepe na dveře, nevyjednává u studny, neprosí o místo u stolu, jen zůstává, trpí, čeká a raduje se, když je jeho pán opět svobodný, takže v pohádce, která bývá zjednodušena na princeznu a žábu, je právě on připomínkou, že za každým lidským zakletím často stojí někdo další, kdo bolestně čeká na návrat člověka, kterého má rád.
Tahle pohádka se tedy nemá číst jako morální manuál, podle něhož se mají sliby plnit i za cenu vlastního ponížení. Pohádky nejsou paragrafy ani katechismus domácí poslušnosti, jsou to obrazy, v nichž se lidská zkušenost zvětší tak, aby ji člověk konečně uviděl, a Žabí král nám ukazuje zkušenost, kterou známe až příliš dobře, totiž že někdy se něco dlouho tváří jako závazek, ale uvnitř už to dávno narazilo na hranici, kterou není možné poctivě překročit.
Možná právě proto si tahle pohádka zaslouží vrátit z dětského pokoje zpátky mezi dospělé. Dětem jsme z ní nechali žábu, princeznu a šťastný konec, sobě bychom si mohli nechat to podstatnější, že ne všechno odporné máme políbit, ne každý slizký návštěvník našeho života je zakletý princ a ne každá proměna začíná tím, že budeme milejší.
Někdy se kouzlo nezlomí něhou, ale pravdou. Někdy se člověk nepromění proto, že ho někdo zachránil láskou, ale proto, že narazil na hranici, kterou už nemohl obejít.
Z čeho text vychází:
Jacob a Wilhelm Grimmové: Der Froschkönig oder der eiserne Heinrich, první pohádka sbírky Kinder- und Hausmärchen, KHM 1, vydání z let 1812 a 1857.
Jacob a Wilhelm Grimmové: The Frog King or Iron Heinrich, překlad D. L. Ashlimana podle Grimmovy verze, včetně poznámek k původu příběhu a typu Aarne-Thompson 440.
Bratři Grimmové: Žabí král aneb Železný Jindřich, český překlad a převyprávění Jitky Vlk Martinákové.
