Článek
Procházeli jsme se ženou parkem. Naproti nám se blížila skupina lidí se psem. Pes byl na vodítku a využíval celé jeho délky ke kontrole pachových stop po obou stranách chodníku. Občas se zastavil k podrobnějšímu průzkumu, přidal svou značku a nebo se projevil zaštěkáním.
Minuli jsme se, a když už byli ti se psem daleko za námi, ozvalo se zřetelné zaštěkání. Jako by bezprostředně v naši blízkosti. Zastavili jsme se, pohlédli kolem, ale žádný pes tu nebyl. Divné! A znovu ten štěkot. Teď už vnímám odkud. Ne vedle nás, ale nad námi.
Z vedle stojícího stromu silná větev směřovala až nad chodník. Na ní seděl havran a pobaveně nás sledoval. Po očním kontaktu se napřímil a zaštěkal znovu. Naprosto věrně, jako ten pes, kterého jsme před chvíli minuli.
Vím, že havrani v inteligenci vynikají, jsou učenliví a dovedou leccos. Tedy ten jedinec se zrovna bavil napodobováním psa. A šlo mu to dokonale.
Promluvil jsem na něj a on se tvářil, jako by chtěl s námi i komunikovat. Potvrdil to dalším zaštěkáním. Tak mu říkám: „Co ty jsi? Pes, nebo pták, nebo snad kouzelník Rumburák?“ Chvíli mlčel, jako by přemýšlel co odpovědět.
Pak se rozhodl přiznat a demonstroval to po svém. Zakrákal, protřepal křídla, zakrákal na rozloučenou a odletěl k jinému stromu. Tam se ukryl ve větvích a nám tím dal najevo konec zábavy.
