Článek
Kus papíru s krátkým textem a adresou. Dávno ztracený, dnes jistě už bezcenný, přesto vyvolávající příjemné vzpomínky na milou a přátelskou rodinu žijící v Itálii. Dostali jsme jej od paní domácí s pozváním na příští návštěvu už přímo k nim, bez cestovní kanceláře.
Předcházelo tomu setkání s manželkou poblíž nově vzniklé cestovní kanceláře. Bylo krátce po Sametové revoluci, aktivní majitel lovil klienty přímo na ulici a my si povšimli nezvyklé levné nabídky. On nelenil, umluvil a přesvědčil nás. Ta cena byla opravdu velmi nízká. Odhaduji, že by nepokryla ani náklady při individuální cestě.
Mělo to své opodstatnění. Odjezd byl totiž už následující den! Museli jsme zvládnout nabalit, omluvit syna ve škole, to nebyl problém, přihlášky na střední už byly podané. Pak zajistit si nějaké Liry. Rakouskou měnu že nepotřebujeme, cestovní doklady máme naštěstí nové, syn je veden jako dítě, jen žena nemá co na sebe!
Zvládli jsme vše a u autobusu nás očekávala vysoká blondýna s výrazně žlutým paraplíčkem. To paraple se pak ukázalo jako velmi užitečné a dobře viditelné, když nás provázela davem lidí. Ještě doporučila, že vedle v krámku mají zrovna čerstvý chléb, ten doporučuje každému, kdo není zvyklý na jejich bílé pečivo. Rozdala nám poukázky na nápoje v plechovkách, pivo a nealko, k vyzvednutí u řidiče, to že je pozornost cestovky.
Pak jsme vyjeli. Ona vysvětlila co nás čeká, upozornila na zajímavosti, poskytla odborné komentáře a zodpovídala dotazy zvědavých. O znalosti se s námi ochotně podělila. Byly obdivuhodně bohaté. Aby řekla víc, mluvila velmi rychle. Za to si vysloužila přiléhavou přezdívku „Siňora Brebentína“.
Na vedlejším sedadle byla mladá žena. Přivydělávala si jako chůva a jela vystřídat svou sestru. Využila možnosti volného místa v autobuse a někde při zastávce v Rakousku ji měl vyzvednou zaměstnavatel, otec čerstvě narozených dvojčat. Jejich matka jako soukromá dentistka si nemohla dovolit po porodu odpočívat a ztratit těžce získanou klientelu. Logickým řešením bylo co nejdříve pokračovat v práci, najat si pečovatelku a dobře ji zaplatit.
Prozradila zvědavému sousedovi kolik dostává, že má též platební kartu s otevřeným účtem, jejich auto kdykoliv k dispozici a samozřejmě i úhradu drobných osobních výdajů. Ten, ale i jiní neznalí, po přepočtení kurzem Kčs nevycházeli z úžasu. Při jedné povinné zastávce pak vystoupila a nechala nám své poukázky na pivo a nealko. Přišly vhod, Itálie pro českého turistu vůbec nebyla levná.
Ubytování jsme byli v domcích hned za cestou lemující okraj pláže. Paní domácí nás uvítala, vysvětlila, přesněji ukázala co všechno je k dispozici. Doslova všechno, kromě horního podlaží, kde bydleli oni. Celou zahradu včetně stromu s nějakými právě dozrávajícími žlutými plody. A ještě doporučila po příchodu z pláže používat venkovní sprchovací kout s nádrži nahoře a slunkem ohřívanou vodou. Tak to měli i v ostatních domcích, teplá voda v koupelně byla i pro ně příliš drahá.
A že ve stále otevřené garáži je „bicykleta“. Starší jízdní kola, spíše vraky, ale jízdy schopné. Jenom ten 3. bicykl měl upadlý pedál. Matice klínku byla utržená, jiný nebyl. To byla výzva pro českého kutila.
U vrat garáže byl svěrák i nějaké nářadí. Pilníkem upravil ten klínek, aby zašel dál, odebral přečnívající část, zbytek závitu postačil pro podloženou matici a „bicykleta“ potřebovala jen dohustit pneu. Ale kde vzít hustilku, když domácí byli pryč?
U sousedů byli nějací lidé, ale nerozuměli požadavku. Až názorná demonstrace, jak „bicykleta“ potřebuje „luftvercajk“, vedla k pochopení. „Pumpeta???“ Ano, tak se řekne italsky hustilka, kterou kdosi přinesl a podal.
Po dvou dnech se na pláži objevila „Siňora Brebentína“. A že jestli nás to ještě baví pálit se na slunci? Na odpověď nečekala. Domluvila s nějakým zahálejícím řidičem dokonce dva výlety po Itálii. Jen za náklady spotřebovaného paliva. Složili jsme se a autobus byl pokaždé zcela plný.
Dobrý nápad to byl, viděli jsme další kus světa, poznali netušené a nejen to. Třeba v Ankoně zrovna kotvila vojenská bitevní loď USA. Ježila se hlavněmi kanónů, námořníci lelkovali, nudili se, pokřikovali na kolemjdoucí turisty a zvali na palubu k prohlídce. Pro nás, vojáky v záloze přísahající věrnost soc. vlasti, to byl šok nepředstavitelný.
Domácí ubytovatelé měli ještě jednu vychytávku. Podél zdi domu udělali dlouhou lavici a ze širokého prkna jakýsi stůl. A tam jsme po večerech seděli dlouho do noci. Za cvrlikání cikád upíjeli víno, vedli rozhovory a utužovali družbu mezi národy.
Všechno jednou končí. Rozloučili jsme se jako dobří přátele a odjeli domů. Neradi, i nějaká ta slzička ukápla a smutek v duši provázel zpáteční cestu.
Je až s podivem, nějaký zapomenutý kus papíru s krátkým textem a adresou, a kolik hezkých vzpomínek dokáže vyvolat.
