Článek
Veřejnosti známá osobnost Alena Vitásková, bývalá ředitelka Energetického regulačního úřadu, spisovatelka a nositelka státního vyznamenání, se článkem „Ďáblův advokát“ na Parlamentních listech ze dne 13.října 2025 pustila do úvah o snižování důvěryhodnosti advokacie v důsledku různých poklesků, jimiž advokáti poškodili klienty.
Drsnost článku dodala zvláště stížností na selhání věhlasné advokátní kanceláře prof. Tomáše Gřivny, vedoucího katedry trestního práva na Karlově universitě, nositele titulu „Právník roku“.
Pana advokáta znám osobně. Poznal jsem ho jako skvělého obhájce Aleny Vitáskové ve dvou jejích trestních procesech, jimiž jsem ji provázel. Od r.2018 ji pak zastupoval v řízení proti státu o odškodnění za újmu, kterou utrpěla následkem neoprávněného trestního stíhání. Až zde došlo k nehodě, která rozvrátila jejich vztahy. Pan profesor jako právní zástupce Aleny Vitáskové přenesl některé dílčí úkony na advokáta, zaměstnaného v jeho kanceláři a asi ho nepohlídal dost pečlivě. Podřízený propásl lhůtu pro podání dovolání a v jiném procesu nevyhověl požadavku soudu na doplnění podání. Oba procesy se zastavily bez možnosti obnovení. Aleně Vitáskové se uzavřela cesta k naplnění jejich nároků. Provinivší se advokát přišel o zaměstnání, kancelář na něj podala stížnost České advokátní komoře a poškozené vrátila palmare. To ale Alena Vitásková nemůže uznat jako odškodnění za zmaření příležitosti k dosažení kýženého prospěchu.
Propásnutí lhůty pro vykonání úkonu ve prospěch klienta je skutečně hrubý, nízký, neomluvitelný poklesek advokáta. Hněv Aleny Vitáskové je oprávněný. Ale jeho veřejný projev může mít pro slovutného advokáta prof. Tomáše Gřivnu těžko odhadnutelné nepříjemné důsledky. Někomu by se proto mohlo zdát, že její vystoupení je přehnaně ostré.
Vysvětluji si jeho tvrdost tím, že uvedená „nehoda“ je (zatím) posledním článkem řetězce pohrom, které ji nepřetržitě stíhají od chvíle, kdy ji předseda vlády Petr Nečas v r.2011 dosadil do funkce předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Sáhl po ní, protože „plynová královna“ měla za sebou velké manažerské úspěchy a neměla žádné vazby do korupčního prostředí fotovoltaického byznysu. Energetická mafie z jejího jmenování neměla radost a od samého počátku jejího působení v ERÚ podnikala různé akce, které ji měly přimět k resignaci. Nepřátelsky se k ní chovala i část zaměstnanců úřadu. Zarputilá bojovnice se ale nevzdala. Proto přišlo na řadu použití nástrojů trestního práva.
Především proti ní vytáhli s podezřením, že spolu se svou podřízenou Michaelou Schneidrovou zneužila pravomoc k podpoře podnikatelského klanu Zemků, který získal licence pro provoz fotovoltaických elektráren v noci 31.prosince 2010 a zajistil si tak zvýhodněné ceny při prodeji vyrobené elektřiny. Žalobce Radek Mezlík přiřadil jejich miniaturní trestní věc k rozsáhlému případu osmi obžalovaných „Zemkovců“, ač obsahově se kauzy neprolínaly. Větší část rozvleklého soudního jednání se jich vůbec netýkala, ale musely marnit čas v soudní síni a s nimi jejich obhájci. Alena Vitásková musela strávit projev morální nadřazenosti soudce Aleše Novotného, jenž ji nabádal, aby se zamyslela, kam se dostala a strašil ji možností vysokého trestu. V závěrečné řeči ji nařkl, že do vysoké funkce se dostala z vůle Jany Nagyové a podivoval se, proč z bývalých vedoucích pracovníků ERÚ si ponechala právě jen Michaelu Schneidrovou, která ovšem přišla do ERÚ později než Alena Vitásková. Soudní síň opustily s vědomím, že jim hrozí 8,5 roku života ve vězení. To byl nezapomenutelný zážitek.
Pak se životy spoluodsouzených rozdělily. Alena Vitásková uspěla s odvoláním a dosáhla zprošťujícího rozsudku. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman sice napadl zprošťující rozhodnutí dovoláním, ale Nejvyšší soud mu vyhověl způsobem, jenž vedl pouze k potvrzení zprošťujícího rozsudku. Takže jednu pohromu měla úspěšně za sebou.
Michaele Schneidrové se vedlo hůře. Na začátku stíhání ji policisté vyvedli z její kanceláře v „medvědech“ a státní zástupce pro ni žádal vazbu. Ale soudce byl rozumný, poslal ji domů. U odvolacího soudu dosáhla pouze malého zmírnění trestu a musela do vězení. Spolek Chamurappi požádal s doporučením ministra Roberta Pelikána o milost prezidenta Miloše Zemana. Neuspěli jsme. Ale po sedmi měsících „zotavené“ v domě smutku na vtipné adrese „Rozkoš 990“ ve Světlé n. Sázavou ji Nejvyšší soud ČR na základě dovolání nechal propustit na svobodu. Postupně pak během dvou let dosáhla pravomocného zprošťujícího rozsudku. Neústupný žalobce Radek Mezlík prodloužil jednání o několik měsíců předem ztraceným odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku.
Když se povedené dvojici Radek Mezlík a Aleš Novotný nepodařilo dostat Alenu Vitáskovou do vězení, zkusil to jinak jihlavský státní zástupce Kamil Špelda, který ji obvinil z porušení povinností při správě svěřeného majetku a zneužití pravomoci tím, že ustanovila místopředsedkyní ERÚ pro právní agendu bývalou nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou. Tvrdil dokonce, že Renata Vesecká nemá pro takovou práci kvalifikaci, a protože její nekvalifikovaná práce byla údajně nicotná, dožadoval se, aby Alena Vitásková uhradila její mzdu jako způsobenou škodu. Tvrdošíjně trval na svém, i když mu soud opakovaně nevyhověl. Okázale vedené přípravné trestní řízení se sice obešlo bez ohňostroje, ale pro jmenovací dekret Renaty Vesecké si do tří objektů ERÚ přijelo 30 policistů, a to právě, když měla Alena Vitásková poradu s představiteli energetiky. Vše nakonec skončilo šťastně pravomocným zproštěním obžaloby. A Aleně Vitáskové vypršel mandát. Skutečnost, že pod tlakem trestního stíhání dokázala řídit ERÚ až do konce mandátu, je dokladem o její houževnatosti.
Alena Vitásková měla po skončení trestního řízení a vypršení mandátu dost energie na to, aby mohla pokračovat v jiném zaměstnání, v němž by uplatnila svou odbornost a získala odpovídající ohodnocení. Takové možnosti jsou vzácné. Jedna se našla, ale zájemce o její práci nemohl čekat na ukončení jihlavského trestního řízení a místo obsadil jiným uchazečem. Kromě psychického strádání, zdravotních potíží, narušení osobního života a nákladů na obhajobu toto je újma navíc, způsobená zneužitím orgánů činných v trestním řízení k jejímu vytlačení z postavení předsedkyně ERÚ. Není divu, že zablokování úsilí o získání přiměřeného odškodnění vnímá úkorně a proti viníkům postupuje neomaleně.
V závěru článku Alena Vitásková vyslovuje pochybnost, zda zastavení dvou jejích řízení je pouze výsledkem náhodného „zpackání“. K tomu nemám komentář.
Alena Vitásková je jednou z mnoha obětí justičních přehmatů, jimž nezbývá než se soudit se státem o přiměřené odškodnění. Přitom stát vynakládá na jejich odškodnění desítky milionů Kč ročně a objem vyplacených prostředků rok od roku roste. Zajímavá je časově náhodná shoda jejího vystoupení s pobouřením, jež vyvolala v článku zmiňovaná Renata Vesecká jako uchazečka o úřad ministryně spravedlnosti. Prohlásila, že by chtěla zřídit při ministerstvu spravedlnosti úřad, který by prověřoval systémová pochybení orgánů v trestním řízení. Pokud by se její záměr naplnil, možná by mohlo dojít na přezkoumání postupů, jež přivedly Alenu Vitáskovou a Michaelu Schneidrovou před soud. Úřad by se možná také mohl doslova „vyřádit“ na stíhání Zemků ve fotovoltaické kauze. Ale okamžitě se zvedl odpor pod záminkou, že uskutečnění záměru by bylo útokem na nezávislost soudců a státních zástupců. Bohužel přetrvává zmatení jazyka: příslušní činitelé zaměňují pojem „nezávislost“ za „právo na neodpovědnost a beztrestnost“. Náklady na odškodňování stále rostou, ale viníky přehmatů nikdo nehledá a na odškodňování ze svého nepřispívají. Tomu by úřad Renaty Vesecké učinil přítrž. Proto se ministryní nesmí stát. Vždyť by někdo nakonec mohl dostat nápad, že by mělo dojít na přezkoumání vyvolání a víceletého protahování kauzy „Čapí hnízdo“.
Alena Vitásková: Ďáblův advokát. Jakou důvěru v naší společnosti mají advokáti? - parlamentnilisty.cz, 12.10.2025
