Článek
Vracím se k vymáhání spravedlnosti pro organizovanou zločineckou skupinu, která se na konci ledna r. 2013 dopustila hrůzostrašného vydírání zlínských podnikatelů, bratrů Lebánkových, a způsobila jim škody, z nichž se dosud nevzpamatovali. Vyšetřování, vyvolané trestním oznámením z 8.prosince 2020, dosud nedospělo ani ke sdělení obvinění a v druhé polovině roku 2024 bylo odloženo (nikoli zastaveno), protože prý podezřelým nebylo trestné jednání prokázáno. A od té doby probíhá jen stížnostní řízení od instance k instanci, které konečně dospělo k vrcholům moci výkonné (připomínám, že státní zastupitelství je součásti moci výkonné, takže se nedomáhám zasahování do nezávislosti justice).
Těšil jsem se, že s vládou Andreje Babiše „přijde zákon“, tedy že můj nepřítel AB (k němuž nepřátelství necítím) rázně skoncuje s kejkli, jimiž se příslušní státní zástupci snaží vyšetřování protahovat tak, aby konečně dospělo k promlčení. Bezpráví dosáhlo takového rozměru, že významem překročilo hranice trestního práva a jeho potírání se stalo věcí veřejného práva. Ale pan předseda vlády nemá možnost zabývat se užitečným řešením problémů právního státu, protože představitelé koaličních pidistran spolu s hysterickou opozicí ho stále odvádějí někam jinam. Vždyť mu ani neumožnili řádně zkonsolidovat vládu, která poprvé v polistopadové historii dostala důvěru, ač v ní jako vylomený zub ční ministerstvo bez ministra a na rozdíl od ostatních civilizovaných zemí ministrem obrany je voják, dokonce vysloužilý předlistopadový generál. Obcházení ústavy vytvořením nepotřebné agendy pro Filipa Turka za peníze bezbranných daňových poplatníků jeho vládě lesk nedodá.
Převládající trvalou příčinou nežádoucího stavu je nadřazování nadnesených prestižních nároků bezvýznamného Filipa Turka, za které bezhlavě bojuje politicky nezkušený, nicméně nenadále nabytou mocí okouzlený Petr Macinka. Jeho výstřelky vyvrcholily pokusem o vnucení jeho vůle panu prezidentovi, který vyvolal hysterické projevy politiků a novinářů. K hysterii ale nebyl důvod: předseda Motoristů se pouze ztrapnil, protože převaha politické síly přímo voleného prezidenta nad jeho nicotností je tak velká, že rozčilování je nemístné: pan prezident si ho prostě nebude všímat. Macinkova následná ochota jednat s Petrem Pavlem je směšná, protože se zapomněl zeptat, zda se s ním chce pan prezident bavit. Nic ho k tomu totiž nenutí. Bude platit to, co mezi sebou dohodnou prezident s předsedou vlády, který za své ministry odpovídá a také má právo navrhnout jejich odvolání, budou-li střečkovat příliš. Že to tak bude, je zřejmé ze skutečnosti, že pan prezident pozval na středeční schůzku na Hrad pouze pana Andreje Babiše. Předseda vlády se zachoval rozumně, když po Macinkově „úletu“ zachoval mlčení: nemohl jednat jinak, dokud se výtržník nevrátil ze zahraniční cesty a nemohl s ním promluvit. Hysterický záměr opozice usilovat kvůli tomu o vyslovení nedůvěry vládě si nezasloužil.
Kromě toho politické špičky mařily čas sporem o vhodnost prodeje čtyř bitevníků Ukrajině. Mělo to být jasné: na Ukrajině by posloužily ochraně civilního obyvatelstva před decimováním dronovými útoky. To by ale pohněvalo agresora, což se jeho stoupencům nehodí. Ve sporu stojí proti sobě předseda vlády a vysloužilý předlistopadový generál a proti nim vrchní velitel armády spolu s náčelníkem generálního štábu, oba s hodností armádního generála. Jejich odborná způsobilost posoudit potřeby armády a vhodnost nasazení bitevníků k obraně civilního obyvatelstva je nezpochybnitelná.
A sotva otočíme list v kalendáři, začnou bouřlivé debaty o tom, zda má Sněmovna vydat předsedu vlády k trestnímu stíhání. Vyjádřil jsem se již opakovaně, že „kauzu Čapí hnízdo“ považuji za ostudu české justice a divím se, proč se obžalovaný Andrej Babiš chce vzdát potěšení z pravomocného zprošťujícího rozsudku. Uznávám ale, že účast při hlavním líčení ve zbytečné kauze je otravnou ztrátou času. Situaci by proto mohl elegantně zklidnit pan prezident, kdyby se obžalovaných na nic neptal a vyhověl by druhému návrhu spolku Chamurappi na vyhlášení abolice, i když jeho rozhodnutí o prvním návrhu zabránili nezdvořilostí.
Za zmínku stojí účinek nadhodnocení významu jeho postavení Petrem Macinkou ve vztahu k panu prezidentovi, s nímž jistě nepočítal: probuzení „spícího obra“, tedy Milionu chvilek, jenž vydal výzvu na podporu pana prezidenta, kterou do této chvíle podepsalo 543 395 sympatizantů (i já) a svolává shromáždění na Staroměstské náměstí. Tyto aktivity určitě nenarušují práci předsedy vlády a pan prezident není tolik ohrožen, že by bylo nezbytné jej chránit. Je ale dobře, že „chvilkaři“ vyslali signál, že postavení přímo voleného prezidenta je mnohem silnější, než bylo v případě jeho předchůdců a ústavní právníci by se měli konečně rozhoupat k upravení jeho ústavně právního postavení, samozřejmě ve smyslu jeho posílení.
Je nejvyšší čas, aby se politici přestali zabývat řečněním o nadbytečných výstřelcích a věnovali se těžkostem každodenního života občanů. Právo na postavení jesenických zločinců před soud do tohoto požadavku zapadá.
Ač laik, troufám si tvrdit, že z věcného hlediska je přístup státních zástupců k požadavku na postavení jesenických zločinců před soud jednoznačně nesprávný a jde až do skutkové podstaty trestných činů nadržování a zneužití pravomoci. Nejsnáze je to patrné na popření viny tří zločinců s úplným vysokoškolským právnickým vzděláním: notáře Václava Vody a advokátů Jana Svobody a Martina Rezka (jejichž jména jsem zveřejnil již dříve). Všichni se zúčastnili přípravných schůzek, všichni věděli, co se v penzionu odehraje. A podle tvrzení Romana Šulyoka přijali nadstandardní odměnu (Romana Šulyoka dle jeho slov „oholili“)
Notář, nikoli zcela neznámý orgánům činným v trestním řízení, nechal poškozené podepsat listiny s obchodněprávními účinky, jejichž obsah neznali. Přivedli je před něho každého zvlášť se svázanýma nohama vždy dva pochopové. Není pochyb o tom, že notář věděl, že nepodpisují ze svobodné vůle, aniž by věděli, co přesně tím způsobí. Advokát Jan Svoboda sice tvrdí, že Romanu Šulyokovi radil, aby se svého práva domáhal zákonnou cestou, ale přesto považoval za nutné, aby obstaral pro akci vhodného notáře a použil k tomu pomoc kamaráda, advokáta Martina Rezka. Vina všech tří je dobře viditelná. Mimo jiné zavinili, že poškození přišli o luxusní Lesní hotel dříve, než dojeli z Jesenice do Zlína.
Na jejich vině nemění nic ani skutečnost, že v původním řízení v r.2013 a násl. žalobce Tomáš Milec Václava Vodu a advokáta Martina Rezka neobžaloval, pouze je použil jako svědky. O Janu Svobodovi nemohl vědět. Řízení tehdy probíhalo pod tlakem času: mělo skončit co nejrychleji, aby bylo možné dosáhnout zneplatnění listin, podepsaných pod nátlakem. Pachatele usvědčovali jen Lebánkové (osamělý důkaz má malou váhu) a jako právníci by určitě obhajobou řízení co nejvíce protahovali. Dva ředitelé Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS) mi nezávisle na sobě a s časovým odstupem vysvětlili, že pro žalobce je lepší dobrý svědek než nejistý obžalovaný. Dnešní situace je jiná: pachatele usvědčují jak Lebánkové, tak zadavatel vydírání Roman Šulyok. Bez jejich nezákonného jednání by Roman Šulyok nezískal požadovaný majetkový prospěch, převyšující 100 mil. Kč. Pochybuje snad někdo o jejich vině?
Složitější je případ policisty Františka Heřmana, kterého usvědčuje Roman Šulyok z obstarání a instruování čtyřčlenného komanda zakuklenců, kteří se dopouštěli na Lebáncích násilí a omezování jejich osobní svobody. Ve výkladu se opírám o Šulyokovu výpověď před soudem při veřejném zasedání ve věci žádosti o povolení obnovy procesu. Ocitoval jsem ji podle soudního protokolu v článku Zločinci pod záštitou státu č.6, ač navíc znám jeho výpovědi ze tří setkání ve věznici a z vysvětlení, podaných u GIBS. Ač byli policista s Romanem Šulyokem podle jeho tvrzení přátelé, neznal jeho příjmení. Jeho ztotožnění dokončil až při rekognici podle fotografií na GIBS.
Když se mi vyšetřovatel Ondřej Káčer pochlubil, že konečně znají i příjmení „kamaráda Franty“, navrhl jsem mu, aby ho předvolal k podání vysvětlení, poučil ho o výhodách spolupracujícího obviněného a pohrozil mu koluzní vazbou, pokud neudá totožnost „zakuklenců“. Odpověď zněla, že tak drsně s ním nelze zacházet, protože „dlouho slouží a dobře slouží“. Dne 17. července 2023 GIBS případ odložila, aniž by „kamaráda Frantu“ vyslechla. Státní zástupce ale tentokrát ještě vyhověl mé stížnosti zmocněnce poškozených a přikázal GIBS doplnit dokazování. Pak ho ale předvolali k podání vysvětlení až jako úplně posledního dne 7. srpna 2024. Pak GIBS věc znova odložila, což schválil po mé stížnosti státní zástupce Martin Suska dne 24. října 2024. A od té doby probíhá jen válka stížností a jejich zamítáním z ryze formálních důvodů, popř. zneužitím síly úřadu nad občanem.
Policista je blízkým přítelem Šulyokova spoluodsouzeného Lukáše Loučky, který ho seznámil s Romanem Šulyokem. Při podání vysvětlení popřel svou účast na vydírání a GIBS nevyhověla mým požadavkům na prověření pravdivosti jeho výpovědi. Zásadním argumentem jeho ochránců je údajná nevěrohodnost Romana Šulyoka jako svědka, opírající se o skutečnost, že je recidivista a v jeho výpovědích před GIBS se našly drobné rozpory. Na rozdíl od Heřmanových ochránců považuji Romana Šulyoka v tomto ohledu za vysoce věrohodného. Dříve než před GIBS vypovídal před soudem při veřejném zasedání, poučen předsedkyní senátu o právních důsledcích případné křivé výpovědi. Roman Šulyok je sice recidivista, ale je vysoce inteligentní a má za sebou 12 let ve vězení. Nedovolí si jednání, které by ho přivedlo znova do vězení. Zvláště ne nyní, kdy se v řízení o podmíněné propuštění z VTOS dostal na svobodu o 30 měsíců dříve před vypršením trestu. Odsouzen za křivou výpověď by musel 30 měsíců „dosedět“ a k tomu by měl navíc nový trest. To by prostě neriskoval. Naopak policista se usvědčuje sám tím, že se proti Šulyokovým i mým tvrzením nebrání právními prostředky.
Věřím, že můj nepřítel (jemuž nejsem nepřítelem) předseda vlády Andrej Babiš nebude stát o to, aby se na jeho vládu hledělo jako na orgán, který mlčky schvaluje beztrestnost pro brutální zločince. Na rozdíl od jeho trestního stíhání, z kterého se jistě jednou dostane zprošťujícím rozsudkem, tato ostuda by ulpěla na jeho vládě nesmazatelně. Stát, který strpí tolerování zločinu takové závažnosti, nemá nárok na uznání za právní stát.
