Článek
Nadpis článku je parafrází hesla „jsem horník a kdo je víc?“, které se kdysi ucházelo o mou pozornost denně. Sloužilo k podněcování zájmu o hornické povolání. Vznikl tehdy také pojem „hornický plat“, jímž stát výrazně vyzdvihoval horníky nad jiné vrstvy pracujících. Situace byla zlá: bylo málo horníků, netěžilo se dost uhlí. Tehdy jsem se také trochu seznámil s povahou povolání. Když kvůli nedostatku uhlí vypukly uhelné prázdniny, jako „mládež nová, mládež Gottwaldova“ bez ohledu na rozdíly ve vztahu k „rodné straně“ jsme družně vyjeli do dolu, sfárali, přičinili se společně s horníky a bez ohledu na státní plán pak důl poslal škole uhlí, aby mohla pokračovat ve výuce.
V mém případě má ale nadpis úplně jinou povahu. Vyjadřuje spokojenost se společenským postavením, do kterého jsem se nakonec dostal především díky vysokému věku, pak samozřejmě také díky technickému pokroku a vynálezu dříve neznámé formy komunikace jednotlivce s veřejností.
Protože jsem se narodil v bouřlivé době, poznamenané zničením Československa, dostával jsem od dětství podněty, abych si všímal dění kolem sebe a přemýšlel o něm. Klidných časů jsem se dosud nedožil, ač mi je 90 let. Potřeba sdílet názory, dojmy a pocity s bližními je lidská. Časem mě přivedla k pokusům o předvádění soukromých pohledů na svět slovem a písmem. Postupně mě omrzelo vnucovat se redakcím „papírových“ novin a vměstnávat se rozměrově do prostoru na stránce. Internet byl od počátku svobodnějším prostředím, takže jsem zanechal stopy v různých internetových novinách, z nichž většina již dávno zanikla.
Ale ani takto jsem nedosáhl takového respektu k mé svobodě slova, abych mohl být spokojen. Opakovaně se mi stalo, že redakce některý můj článek odmítla. A dokonce jsem se dočkal úplného vyobcování z redakčního kruhu autorů. Například když jsem v době prezidentské volební kampaně psal „proti srsti“ majitele novin, skončil jsem jednou provždy jako vyhnanec z ráje a ztratil jsem čtenáře. I když v archivu se během dvacetileté součinnosti nahromadilo několik desítek mých článků, nic to na věci nezměnilo.
Až založením blogu jsem se dostal do důstojného postavení svobodného občana, požívajícího občanského práva svobody slova. Píši, o čem chci, kdy a jak chci, na rozdíl od skutečných novinářů bez honoráře. Samozřejmě odpovídám za obsah svých textů. Připouštím, že někdy jsou na hraně. Např. by mě nepřekvapilo, kdy proti mně použil právní nebo i mimoprávní prostředky „kamarád Franta“ z kauzy „Jesenice“, jehož příjmení Heřman jsem již zveřejnil. Na mém blogu visí k dnešku 837 článků. Negativní názory na jejich obsah jsou běžná záležitost ( „demokracie je diskuse“) ale dosud mě nikdo nenapadl právními ani mimoprávními prostředky.
Na pozadí vlastní zkušenosti popírám, že v době působení Fialovy vlády se lidé museli bát mluvit. Nechápu, jaká újma by jim hrozila, kdyby vystupovali proti vládní politice. Došlo snad k propouštění z práce z politických důvodů nebo k umlčování autorů? Základní občanská práva jsou chráněna Ústavou a nikdo si nemůže dovolit je mařit. Připouštím několik excesů od pravidla, ale jsou to jednotlivosti, které na celkovém obrazu věci nic nemění. Samozřejmě vulgarita, antisemitismus, rasismus, projevy sympatií s nacismem a fašismem, ale i schvalování agrese proti Ukrajině nejsou pod ochranou Ústavy. Pokud tedy někdo říká, že se bál mluvit, měl by se sám nad sebou zamyslet.
Věci se poněkud komplikují, když se bloger rozhodne přenést šíření svých názorů na externí velkou platformu. Přenáší na ni i právní odpovědnost za obsah textů. Vydavatel samozřejmě musí chránit svou bezpečnost před následky neodpovědností drzých grafomanů (takto mě kdysi označili pánově Bohumil Doležal a Radko Kubíčko) a vykonávat dohled. Neoficiální skrytá cenzura je běžná věc. Nelze si na ni stěžovat, protože není komu a nelze se proti ní bránit. Často vzniká „kafkovská“ atmosféra: článek buď vůbec nevyjde nebo brzy zmizí, nikdo na to autora neupozorní, důvody nevysvětlí. Žádat po cenzorech, aby s autorem debatovali a vysvětlili výhrady k jeho vidění světa, by bylo příliš. Dostat se do debaty s majitelem platformy nepřipadá v úvahu. S bohy na Olympu přece ve starověku lidé nedebatovali.
V poslední době často přemýšlím, proč investoři vkládají prostředky do zřizování a provozování platforem pro šíření myšlenek cizích lidí. Nepozoruji, že by autory usměrňovali k podpoře jejich vlastních záměrů. Je to jen běžný goodwill? Nebo snad obětování volných finančních prostředků, jež by jinak špatný hospodář stát odčerpal daněmi? To se asi nikdy nedovíme.
Naproti tomu záměr blogera by měl být jasný. V mém případě jde převážně o volání po pomoci veřejnosti proti zneužívání moci orgány vymáhání práva. V poslední době jde zejména o hledání podpory pro spolek Chamurappi, jenž sleduje ušlechtilý cíl dostat před soud osm nepotrestaných zločinců, kteří se dopustili brutálního vydírání zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových. Kolem zločinců se vytvořil kruh státem placených ochránců, kteří jim chtějí zabezpečit beztrestnost. Také někteří z ochránců by podle Chamurappi měli stanout před soudem.
Vztah mezi majitelem platformy a blogerem má také ekonomickou stránku. Investor dává k disposici zařízení a obslužný personál, aniž by za šíření blogerových myšlenek žádal finanční náhradu, zatímco jiní podnikatelé zveřejňují tvorbu externích autorů jen za úplatu. Pro blogera je bezplatná služba velkou výhodou. Na druhé straně bloger investuje čas, své zkušenosti a znalosti a způsobilost ztvárnit je do zveřejnitelné podoby. Majitel platformy chce mít z nějakých důvodů stránky zaplněné zajímavým čtivem. Čili bloger mu poskytuje službu, jejíž hodnotu by bylo možné finančně ocenit a vydavatel ji rád přijímá. Nabízí se otázka, kdo do toho „obchodu“ vkládá víc.
V jednom případě vydavatel asi dospěl k poznání, že hodnota práce blogerů je větší než jeho vklad, a aby nerovnost zmírnil, nechal články opatřit tlačítkem, po jehož stisknutí může čtenář poslat autorovi finanční dar. Uvítal jsem tuto novinku, protože spolek Chamurappi není nevládka, přisátá na státní rozpočet. Pro devadesátiletého „neajťáka“ instalace tlačítka byla nesmírně obtížná. Od jeho zřízení otevřelo mé články několik tisíc zvědavců. A 10.prosince dokonce přišla malá částka, řádně zdaněná srážkovou daní. Poslal ji ale syn, který chtěl ověřit, zda tlačítko funguje. Nikdo jiný se dříve ani později neodhodlal. Nedivím se: čtenář si přece může myslet, že autor „je v balíku“ a také si může myslet, že zveřejněný blábol za podporu nestojí.
Na závěr uvádím, že skandální stav v kauze „Jesenice“ vznikl v době působení vlády Petra Fialy. Měl osobní možnost určitým způsobem zasáhnout ve prospěch nastolení práva, ale odmítl přijmout informaci, takže ani nic podniknout nemohl. Domnívám se, že vláda Andreje Babiše v rámci obecného úklidu Augiášových chlévů po své předchůdkyni skoncuje také s ochranou nepotrestaných zločinců a s jejími vykonavateli. Žijeme přece v právním státě.
Mnoho času do promlčení zločinu ale nezbývá. Kromě toho bych se rád dožil uzavření této kauzy a ani mého času už mnoho nezbývá.
PRAMENY:
1/mé články Zločinci pod záštitou státu 1-6
2/ můj článek Trocha kriminální historie nikoho nezabije.
Všechny články jsou dostupné přehledně na mém blogu www.jemelikzdenek.cz
