Článek
Ač jsem laik, v r. 2010 se mi dostalo cti, že Ústavní soud použil na podporu závěrů ústavního nálezu I.ÚS 517/10 z 15.listopadu 2010 vedle myšlenek filozofa Karla Jasperse také můj článek „Soudci už na Listopad zapomněli“, vydaný dne 19.února 2010 na Neviditelném psu (kde by paradoxně dnes již vyjít nesměl 😊). Přitakali mi tehdy, že členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 může “ vydávat v jisté nebezpečí image soudcovy nestrannosti a nezávislosti“, a dlouhodobé působení předlistopadové ideologické indoktrinace může nevhodně ovlivňovat jejich myšlení dávno po změně politických poměrů.
Od té doby se v justici ledacos změnilo, mimo jiné proto, vyšel ústavní nález, jehož vydání jsem tehdy podporoval. Přesto při dnešním čtení prastarého textu mí místy přeběhl mráz po zádech: pochybnosti na adresu soudců bych mohl uplatnit i dnes, a to nikoli již tolik proti soudcům a státním zástupcům, ale bezpochyby proti některým politikům a představitelům veřejné moci, a to zejména kvůli jejich postojům k podpoře barbarsky napadené Ukrajiny.
Předesílám, že s některými sympatizanty agresora (otevřenými nebo skrytými) nemohu souhlasit v důsledku generačního odstupu. Prožil jsem dvě okupace, přičemž i ta německá, která poznamenala mé dětství, pod vlivem různých zážitků a rozhovorů v rodině a pozdějšího nekomunistického politického vzdělání zcela určitě ovlivňuje mé vnímání světa. Vědomí, že zábor Sudet a pozdější rozbití mé vlasti a okupace dnešního území České republiky nezastavily šílence Hitlera, mě vede k obavám, že porážka Ukrajiny nezastaví rozpínavost Ruska, řízeného Vladimírem Putinem. Snaha dostat státy bývalé Varšavské smlouvy znova pod jho Kremlu, bude jistě pokračovat, i když to sice může, ale nemusí nutně být vždy s použitím vojenské moci. Nemohu proto přijmout názor, že nejlepší cesta k zastavení putinovského zločinu je podlomení obranyschopnosti Ukrajiny: čím dříve se Ukrajinci vzdají, tím dříve skončí válka. Souhlasím s názorem ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, že agresor by neměl za zločin dostat odměnu. Kde je záruka, že odměna nepodpoří chuť na další výboje?
Dnes jsme diváky komedie, která se odehrává na pozadí zločinného decimování ukrajinského civilního obyvatelstva každonočními nálety dronů a raket. Je to daleko horší zvrácenost než boje na frontě. V komedii účinkují generačně sobě blízcí veřejní činitelé, poznamenaní někdejším zakotvením ve vztazích předlistopadového režimu. Projevují se zcela rozdílně v názorech na rozsah podpory České republiky bránící se Ukrajině. Výrazně se liší v přístupu k ukrajinské žádosti u prodej čtyř bitevníků L-159. Posloužily by k sestřelování dronů, čili jako ochrana civilního obyvatelstva proti barbarství. Dva armádní generálové, tedy vrchní velitel armády a náčelník generálního štábu, tedy jistě kvalifikovaní odborníci, hlásají, že prodejem letadel Ukrajině by neutrpěla obranyschopnost České republiky. Naproti tomu ministr obrany, jenž se domohl svého postavení ve strukturách Československé lidové armády a byl členem Komunistické strany, s kamennou tváří suše říká, že armáda bitevníky nemůže postrádat, ač věcné odůvodnění pro své tvrzení zatím neprozradil. Jeho spoluhráč Andrej Babiš, rovněž bývalý komunista, sice není kvalifikovaný armádní odborník, ale souhlasí s ním. Andrej Babiš navíc s úlisným úsměvem vlka z Červené karkulky propaguje lehké letouny Skyfox, s jejichž prodejem Ukrajincům by souhlasil. Skoro jim je vnucuje. Zřejmě by byly použitelné k sestřelování dronů stejně jako bitevníky L-159. Mají ale malou vadu krásy: Ukrajina by je mohla dostat za rok, kdy už možná nebude nikoho, na koho by bylo třeba v noci útočit drony.
Rozdíl mezi oběma stranami sporu spočívá v rozdílné síle trvanlivosti jejich náklonosti k prožívání přátelství „na věčné časy a nikdy jinak“ a promítá se v jejich postoji k barbarskému zacházení s civilním obyvatelstvem Ukrajiny. Zatím stojí věci tak, že česká vláda bude mlčky přihlížet k utrpení civilního obyvatelstva Ukrajiny a odepře požadovanou pomoc. Potlesk nezasluhuje, stydět se neumí.
Připomíná mi to jinou epizodu moderních českých dějin. V době vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa uvízli v Jugoslávii českoslovenští občané, kteří tam trávili dovolenou. Nemohli se hned vrátit domů. Hostitelská země jim poskytla skvělou péči a všude je lidé zasypávali projevy přízně. Když pak vyslovil Václav Havel souhlas s humanitárním bombardováním Bělehradu, i mnozí jeho obdivovatelé ho za to odsuzovali. Proti dronovým náletům na Ukrajinu bylo ovšem bombardování Bělehradu maličkostí. Přesto zanechalo na vztahu veřejnosti k Václavu Havlovi byť malou, ale přece jen skvrnu. Andrej Babiš by se měl zamyslet, zda potřebuje pro svůj obraz v myslích veřejnosti být představitelem politiků, které zločinné zacházení s civilními obyvatelstvem nechává chladným.
Když už jsem se zmínil o Andreji Babišovi, podotýkám, že se ke mně chová nepřátelsky. Přesto ho považuji za jednoho z nejzdatnějších v posloupnosti českých předsedů vlády a tradičně odmítám štvaní proti němu kvůli údajnému střetu zájmů a trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo. Střet zájmů považuji v tomto případě za formalistický konstrukt. Andrej Babiš není pitomeček, který bude využívat vládní funkce k přikrádáním na státním majetku. Kauza Čapí hnízdo je účelovým zneužitím justice k odstranění politického soupeře, kterého nelze porazit politickými prostředky. Ač jsem byl tentokrát voličem Spolu, neschvaluji rozpoutávání opozicí řečnických orgií pod nicotnými záminkami. Kromě toho, že někteří poslanci ukojí svou touhu slyšet sami sebe a vidět se na televizní obrazovce, k ničemu nevedou. Je to nicotná zábava za peníze daňových poplatníků. Je dobře, že opozice kritizuje vládu, ale má k tomu mít věcný důvod. Mlčení předsedy vlády kvůli „úletu“ nepřítomného neodpovědného předsedy Motoristů nebylo důstojným důvodem k podání návrhu na odvolání vlády. Opozice by ovšem měla na Andreje Babiše tiše, ale trvale tlačit, aby vyhověl požadavku pana prezidenta na doplnění vlády o řádného ministra ochrany životního prostředí, čili aby ukončil trapné obcházení Ústavy v zájmu aspoň částečného uspokojení ambicí poslance Filipa Turka. Trpění tohoto stavu je předsedy vlády nedůstojné.
Na závěr dodávám, že mě budou předem zlobit řečnické orgie při projednávání žádosti soudu o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Nevydání považuji za pouze přechodné řešení a jsem přesvědčen, že obžalovaní Jana Nagyová a její pomocník Andrej Babiš jednou dospějí ke zprošťujícím rozsudkům. Ale pokračování procesu způsobí další zbytečné zatěžování soudů neúčelnou prací a obtěžování obžalovaných, obhájců, novinářů a zvědavců neplodnými ztrátami času. Proto bych za vskutku racionální řešení považoval abolici, která by ostudnou kauzu jednou provždy odstranila ze seznamu záminek pro vyvolávání neplodných řečnických orgií. Howgh.
Zdroje:
1/Ústavní nález I.ÚS 517/10 z 15.11.2010
2/Článek Soudci už na Listopad zapomněli, původně vydaný na Neviditelném psu 19.2.2010
