Článek
Vyslechl jsem pozorně výroční rozhovor pana prezidenta Petra Pavla pro Českou televizi k třetímu výročí jeho nástupu do úřadu hlavy státu. Pan prezident se v něm projevil jako svědomitý uživatel zdravého selského rozumu. V žádném případě se nechoval jako neoficiální hlava opozice. Neříkal nic zásadně překvapujícího. Jen mírně mě překvapila jeho shovívavost ve vztahu ke skutečnosti, že si vládní zmocněnec Filip Turek zabral pro sebe kancelář ministra, takže ministr musí užívat kancelář náměstka. Čekal bych, že prezident republiky spíše napomene vládu k hospodárnosti, spočívající ve zrušení nadbytečné funkce vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Grean Deal. Vláda ji zřídila v době, kdy nebyla obsazena funkce ministra a sloužila k usnadnění práce ministra zahraničí Petra Macinky, jenž dočasně řídil i ministerstvo životního prostředí. Nikdy v minulosti funkce vládního zmocněnce neexistovala, obsah jeho činnosti je součástí agendy ministra, takže již není potřebná. Ukájet ješitnost Filipa Turka za peníze daňových poplatníků je v rozporu s deklarovanou finanční odpovědností vlády. Ale budiž, pan prezident zřejmě nechtěl rozdmýchávat vášně, probuzené jeho zatvrzelým odmítáním jmenování Filipa Turka do jakékoli ministerské funkce. Není mi známo, zda jeho názory kromě jiných negativních poznatků o něm ovlivnilo také vědomí, že se jedná o bývalého blízkého přítele zločince Ivana Jonáka. Moderátor se ho na to nezeptal.
Nicméně ve vystoupení zazněla drobná zmínka, týkající se činnosti spolku Chamurappi a tedy i mne jako jeho předsedy. Pan prezident se na dotaz moderátora vyjádřil, že nikdy neuvažoval o udělení abolice obžalovaným, ač snad nějaký podnět k tomu dostal. Nevím samozřejmě, jaké podněty do Kanceláře prezidenta republiky přicházejí, ale vím o dvou, podaných spolkem Chamurappi ve prospěch obžalované Jany Nagyové a spoluobžalovaného Andreje Babiše. První jsme podali ještě v době vlády Petra Fialy, kdy mi trochu starost dělalo vědomí, že rozhodnutí pana prezidenta by mohl zmařit odepřením kontrasignace předseda vlády. Nakonec jsem ale usoudil, že slušný člověk Petr Fiala by svému odpůrci neuškodil. Tento podnět k udělení abolice KPR vyřídila s úřednickou precizností: dostal jsem vyrozumění, že jeho projednání nebylo možné, protože obžalovaní se na dotaz KPR k podnětu nevyjádřili. Pochopil jsem, že pan prezident by nemohl udělit milost s vědomím rizika, že ji omilostnění odmítnou. Pomyslel jsem si cosi o nezdvořilosti obžalovaných k prezidentovi. Druhý podnět jsme podali již za vlády Andreje Babiše. KPR jej tentokrát úplně ignorovala.
Udělení milosti prezidenta republiky ať v té či jiné formě je jeho výsadní, ničím neomezenou pravomocí a případná kritika jeho rozhodnutí by byla nepatřičná. Zúčastnil jsem se jako člen Spolku Šalamoun řady jednání o vyhovění našim žádostem o milost s panem prezidentem Václavem Klausem, často zastupovaným jeho spolupracovníky pány Ladislavem Jaklem a Jiřím Weiglem. Nabyli jsme jistotu, že posouzení důvodnosti žádostí byla vždy věnovaná poctivá péče, neboť pan prezident Václav Klaus měl k této agendě vstřícný vztah. Ale i tak jsme u něho uspěli jen občas. Ale kvůli odmítnutí jsme na něho a jeho spolupracovníky nezanevřeli, protože od začátku jednání jsme věděli, že vyhovění je možné jen velmi, velmi výjimečně.
Musím připustit, že způsob, jakým se agendou milostí zabýval pan prezident Václav Klaus, byl pracovně náročný a byl zátěží jak pro něho osobně, tak pro jeho spolupracovníky. Je věcí volby prezidenta, jakou pozornost chce milostem věnovat.
Není novinkou, že jsem opakovaně vyjádřil přání, aby se pan prezident Petr Pavel v přístupu k agendě milostí panu prezidentovi Václavu Klausovi aspoň přiblížil. Stejně jako kdysi předseda Spolku Šalamoun, pan John Bok, i já si myslím, že stát má mít ventil, jímž napraví křivdy v případech, u nichž to z nějakých formálně právních důvodů není možné, nebo tehdy, kdy by výkon trestu přinesl odsouzenému nebo jeho blízkým neúměrně velké utrpení. „Seřízení ventilu“ na větší nebo menší tlak je ovšem věcí prezidenta.
K nevyhovění výše zmíněných žádostí o abolici navíc poznamenávám, že myšlenkové světy prezidenta a justičního potížisty jsou od sebe velmi vzdálené a ke shodě stanovisek může dojít jen šťastnou shodou okolností. V případě kauzy „Čapí hnízdo“ jsem považoval za žádoucí, aby jednou provždy zmizela ze světa, neboť ji považuji za ostudu české justice a navíc jsem chtěl předejít projednání žádosti justice o vydání obž. Andreje Babiše k pokračování soudního řízení.
Odmítám používání nástrojů trestního řízení k řešení politických problémů. V tomto případě se lze právem domnívat, že cílem oznamovatele podezření na spáchání trestného činu bylo vytlačení Andreje Babiše z politického bojiště, na němž začal být nepříjemně úspěšný. Svědčí o tom skutečnost, že oznamovatel podal trestní oznámení s velkým zpožděním po údajném činu. A podezřelá je i skutečnost, že se jím policie za těchto okolností začala zabývat. Mám mnoho zkušeností z podávání podnětů k prověření podezření, takže vím, že policie většinou bývá neochotná. Např. v případě „kauzy Jesenice“, o které často píši, od podání podnětu z 8.prosince 2020 uplynulo několik týdnů „přetahování“ s Národní centrálou proti organizovanému zločinu (dále jen NCOZ), než se až po zásahu tehdejší vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové věci nakonec ujala Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS). Tuším, že obž. Andrej Babiš se nemýlí, že bez záměru ho poškodit by předkladatel trestního oznámení u policie asi neuspěl.
Když už se pak policejní stroj rozjel jako parní válec a pod dozorem státního zástupce Jaroslava Šarocha začal tísnit Andreje Babiše, členy jeho rodiny a spolupracovníky, nakonec dospěl ke zjištění, že k trestnému činu nedošlo. Jenže tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman využil své výjimečné zákonné oprávnění, z houfu nevinných vytáhl Andreje Babiše a Janu Nagyovou a zařídil jejich postavení před soud. Tato okolnost je hodně neobvyklá. V podobných situacích jsem se na nejvyšší státní zástupce obracel opakovaně, ale nikdy jsem neuspěl. Např. ve výše zmíněné „kauze Jesenice“ jsem oslovil nejvyššího státního zástupce Igora Stříže, který se o mém podání ani nedověděl, což se pokusil zastřít tím, že mi přímo lhal (upozorňuji, že v tomto řízení mám oficiální postavení zmocněnce poškozených, takže zahození podnětu do koše je trestuhodné).
Pavel Zeman svým zásahem navodil zvláštní situaci. Obžalobu na jeho „vyvolené“ podal stejný dozorový státní zástupce, který před tím dovedl policejní vyšetřování ke zjištění neviny. A již dvakrát se odvolal proti zprošťujícímu rozsudku senátu předsedy Jana Šotta. Nabízí se otázka, v které situaci jednal v souladu se svým svědomím: když zastavil trestní stíhání ? když podal obžalobu ? když se odvolal ? A: neměl by se zbavit nevděčného úkolu ?
O zastavení trestního stíhání obž. Jany Nagyové a Andreje Babiše abolicí jsem v prvé řadě stál kvůli subjektivnímu přesvědčení, že k jejich stíhání není zákonný důvod. Tuto myšlenku ale na tomto místě nebudu rozvádět, byť zatím v její prospěch svědčí dva zprošťující rozsudky. Domnívám se, že jsem našel v řetězci dokazování mezeru, jejíž zacelení by patrně bylo pro argumentaci obžaloby osudové. Ale pro ověření domněnky potřebuji položit obž.Andreji Babišovi dvě stručné otázky. Doufám, že snad tato informace k panu obžalovanému pronikla, ale už dlouhou dobu se ke mně chová jako nepřítel, nekomunikuje a položení otázek mi odpírá. K otázce důvodnosti trestního stíhání se možná později vrátím.
K podání žádosti o abolici mě vedl další důvod: chtěl jsem předejít řízení k žádosti justice o vydání obž. Andreje Babiše k pokračování trestního řízení soudního, abych zamezil dalším ztrátám času řečnickými orgiemi v Poslanecké sněmovně. Mou nechuť k jednání o žádosti o vydání obžalovaných Andreje Babiše a Tomia Okamury navíc posiluje vědomí o jeho zbytečnosti, dané totalitním stylem myšlení poslanců, kteří hromadně rozhodují o předem daném výsledku jednání. Na to jim mohla stačit čtvrthodina.
Na tomto místě podotýkám, že mě netěší, že se obž. Andrej Babiš rozhodl bránit se vydání. Projevil tím obavy z účinnosti právních úvah senátu předsedkyně Evy Brázdilové, nedůvěru k senátu soudce Šotta, který ho již dvakrát zprostil obžaloby a nakonec i ke svým obhájcům, kteří by měli umět argumentaci senátu předsedkyně Evy Brázdilové vyvrátit. Nehrozilo mu velké pracovní zatížení účastí u hlavního líčení, navíc měl možnost vyžádat si jednání v nepřítomnosti. Pro mne je tato záležitost o to nepříjemnější, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze znám jen z druhé ruky. Provázel jsem trestním řízením řadu obžalovaných a vždy jsem měl přístup k základní dokumentaci. Až v tomto případě jsem při zahájení hlavního líčení neznal obžalobu a až dosud jsem se nedostal k usnesením odvolacího soudu. Nejsem ovšem neoficiálním přidruženým členem týmu obhájců, jak běžně bývám.
Vše výše uvedené jsou záležitosti, s nimiž prezident republiky běžně nepřijde do styku, takže je ani při rozhodování nemůže zohlednit. Neposkytnutí abolice neohrožuje nikoho na životě, čili o nic nejde. Soudní řízení s obž. Janou Nagyovou bude pokračovat nerušeně dál, takže obhajoba bude mít příležitost změřit síly s žalobcem a senát nezávislých soudců pod vedením předsedy Jana Šotta jim to utkání „odpíská“. Výsledek odhalí také perspektivy pozdější obhajoby obž. Andreje Babiše. Nové rozhodnutí o jeho přístupu k pokračování řízení není v nedohlednu. Obž. Andrej Babiš si na ně prostě počká, a veřejnost s ním.
