Článek
Schůze Poslanecké sněmovny v končícím volebním období byly bohužel prostorem pro uplatnění projevů nesnášenlivosti mezi opozicí a vládní koalicí, občas dosti nevkusných. Byly proto hodně bouřlivé a docházelo v nich k maření času. Ušetřena nebyla ani poslední schůze, původně plánovaná jako jednodenní, ale přelivší se nakonec do druhého dne. Jen schvalování programu trvalo více než 8 hodin a došlo při něm k trapnostem, jako např. k přetahování o mikrofon a vyhrožování vyvedením poslance ze sálu.
V obsahu úvodních debat samozřejmě nechybělo přežvykování „bitcoinové kauzy“ a zpochybňování jednání paní ministryně Evy Decroix. Opoziční poslanci v tom ze setrvačnosti pokračovali, protože stále nedokáží pochopit, že překvapivý „úlet“ bývalého ministra Pavla Blažka & spol. je selháním jedince (jedinců), na němž není nic politického. Skutek se stal, nelze jej odestát a ministryni nezbývá než se vypořádat s administrativními a finančními problémy, jež z přijetí pochybného daru vyplynuly. Jinak nezbývá než čekat, zda vyvození politické odpovědnosti Pavlem Blažkem bude dostatečnou odvetou za jeho výstřelek, či zda se jím budou zabývat orgány činné v trestním řízení. Tlak opozičních poslanců nemůže mít na další vývoj vliv. Všechno jejich usilování bylo pouze plýtváním energií a časem.
Naopak soudím, že propásli skvělou příležitost vyčíst vládní koalici vytvoření podmínek pro systémové selhání orgánů činných v trestním řízení v „kauze Jesenice“ (viz mé články Zločinci pod záštitou státu 1-6). V tomto případě orgány upustily od prověřování důvodného podezření, že na brutálním vydírání zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových se podíleli policisté. Ohledy na případné zničení jejich profesní kariéry byly silnější než povinnost potrestat pachatele zločinu, jenž vedl ke zničení výsledků celoživotní práce poškozených. Trpění takového přístupu k vyšetřování má povahu ohrožení vnitřní bezpečnosti státu.
Ukončení mandátu Poslanecké sněmovny přineslo nastolení krátkého období životní nejistoty pro ty poslance, kteří se znova ucházejí o zvolení, neboť absolutní jistotu úspěchu nemají. V té souvislosti mě překvapil osud poslankyně Heleny Válkové, profesorky trestního práva, bývalé ministryně spravedlnosti a aktivní členky ústavně právního výboru. Sledoval jsem řadu jejích televizních vystoupení, v nichž vysvětlovala právní stanoviska hnutí ANO. Vždy jsem si myslel, že by si ji „anoisté“ museli vymyslet, kdyby ji neměli. Ale asi jsem ji nadhodnotil. Vděčnosti se nedočkala. Na kandidátní listinu se dostala na osmém, prakticky nevolitelném místě. Zbývá ji pouze naděje, že nevůli vedení strany napraví voliči kroužkováním.
„Král zemřel, ať žije král“! Současná sněmovna skončila a nastal čas napjatého očekávání, jaká bude ta příští a jaká vláda z ní vzejde. Jsem skeptik: bezvadné vlády se nikde nevyskytují a špatnou vládu vystřídá jiná, která bude špatná možná více, možná méně, ale jiným způsobem. Až z praxe poznáme, jak se politické strany, jež se ujmou moci, vypořádají se sliby, jež dnes rozdávají plnými hrstmi. Možná bude lépe, ale možná také hůře
