Článek
Orgány činné v trestním řízení jsou apolitické a nezávislé. Odchodu vlády Petra Fialy a nástupu vlády Andreje Babiše by si neměly všímat a v souladu se zákonem by měly stíhat zločiny, o kterých se dovědí. Protože vše souvisí se vším, přesto může být změna vlády podnětem k soukromé bilanci stavu konkrétního řízení.
Formálně není žádný prostor pro úvahy, že by si snad někdo z vysokých policejních šéfů nebo vedoucích státních zástupců měl dělat starosti, zda mu nehrozí ztráta postavení. Ze strany Andreje Babiše a jeho blízkých dosud nezaznělo nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se pod někým z vysokých vymahatelů práva mohla houpat židle.
Není to úplně samozřejmé. Například ve Španělsku nejvyšší státní zástupce přichází a odchází s vládou, jejímž je členem, jmenovaným králem. Ale i u nás jsme zažili poněkud komickou situaci volání opozičního poslance Jiřího Pospíšila po nutnosti odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a spuštění reformy státního zastupitelství, které se po vítězných volbách změnilo ve stydlivé usilování ministra Jiřího Pospíšila o odvolání Renaty Vesecké, skrývajícího se za opakovaně zdůrazňovanou záštitou předsedy vlády Petra Nečase. O podobě halasně oznamované reformy státního zastupitelství neměl vůbec představu. O její formulování a uskutečnění změnou zákona se pak pokusil až nový nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Po 15 letech víme, že všechny pokusy tohoto druhu skončily „v kopřivách“ a všechny náznaky, že by je někdo chtěl obnovit, opět vyvolávají hněvivý ohlas odpůrců, protože vždy se najde někdo, komu opakované selhávání státního zastupitelství vyhovuje.
Příkladem takové situace může být osmičlenná organizovaná skupina zločinců, kteří v lednu r. 2013 připravili v jesenickém penzionu hrůzostrašnou noc zlínským podnikatelům Ladislavu a Janu Lebánkovým, kteří z vydírání vyvázli zdravím a možná i životem podpisem listin, jímž přišli o výsledky celoživotní práce. Opakovaně o tom píši v nehonorovaných článcích jako o „kauze Jesenice“, neboť trvám na tom, že nepotrestaní zločinci se musí dostat před soud dříve, než dojde k promlčení. Nebudu zde opakovat do podrobností, co se v Jesenici stalo. V článku Zločinci pod záštitou státu č.6 (1) jsem událost popsal včetně vyjmenování viditelných pachatelů: zadavatele vydírání recidivistu Romana Šulyoka, kterého soud poslal do vězení na 7,5 roku, a dosud nepotrestané vysokoškolsky vzdělané právníky Václava Vodu, Martina Rezka a Jana Svobodu, kteří nechali poškozené podepsat listiny, díky nimž se Roman Šulyok dostal k majetku v hodnotě převyšující 100 mil. Kč. Také jsem popsal úlohu policisty, který podle Šulyokova tvrzení dodal čtyřčlennou skupinu násilníků, již se na Lebáncích dopustili násilí a omezování osobní svobody. Roman Šulyok se o něm zmiňuje jako o „příteli Frantovi“, jehož příjmení neznal. Nicméně dnes již víme, že při původním vyšetřování jej měla v hledáčku středočeská kriminálka, ale nedokázala ho usvědčit. V obnoveném vyšetřování, vyvolaném trestním oznámením z 8.prosince 2020, již ale orgány jeho příjmení zjistily. Není důvod nadále jej zvýhodňovat proti výše zmíněným právníkům. Stejně jako oni se honosí titulem JUDr. a jeho příjmení je Heřman. V článcích jsem uvedl, že vyšetřovatel jej od začátku chránil, protože „dlouho sloužil a dobře sloužil, takže nemá nárok na drsné zacházení“. K podání vysvětlení ho vyšetřovatel pozval až v červnu r. 2024, tedy po čtyřech letech od zahájení vyšetřování. Vypovídal jako úplně poslední před odložením případu.
Ochota vysokoškolsky vzdělaných právníků posloužit za nehoráznou odměnu k provedení brutálního vydírání, je neuvěřitelná. Stav kauzy je stejný jako po rozsudku z r.2016: nikdo další si nevyslechl obvinění, protože prý nebyla nalezena žádná zjištění, jež by opravňovala zahájit trestní stíhání. Za deklarovanou nemohoucnost příslušných orgánů se nikdo nestydí. Nezákonnost jednání právníků je viditelná na první pohled, ale těží z ochrany policisty a spokojeně čekají na promlčení.
Složitější je postavení policisty, který údajně neměl s Romanem Šulyokem nic společného. Zde právě vidím příklad spokojenosti se selháváním státního zastupitelství. Nikdo raději nedá souhlas s prověřením pravdivosti policistovy výpovědi, protože si „nezasluhuje drsné zacházení“. Tím jsou ovšem chráněni i zločinci, na které je vidět.
Podotýkám, že jsem zmocněncem poškozených v této kauze. Získal jsem legitimní přístup do vyšetřovacího spisu. Ale v článcích se držím pouze poznatků z veřejných soudních jednání: z rozsudku Krajského soudu Praha z r. 2016 a z usnesení a protokolu z veřejného řízení o povolení obnovy procesu u Krajského soudu Praha z 29.června 2020. Nicméně nenašel jsem nic, co by mě jako laika vedlo k názoru, že Roman Šulyok lhal v neprospěch policisty. Odložené vyšetřování proto trvale považuji za neukončené. Et autem censeo, že všichni, kdo brání jeho obnovení a dovedení kauzy před soud, by měli být voláni k odpovědnosti, padni komu padni.
V článku „Motivace a svědomí zločinců“ ze 7.prosince 2025 (2) se zamýšlím nad mravním aspektem chování podezřelých. Pokud kdokoli z nich tvrdí, že informace ods. Romana Šulyoka z tohoto řízení jsou nepravdivé a dotýkají se jeho cti a pověsti, měl by bez průtahů uplatnit právní prostředky na svou ochranu. Roman Šulyok je ve zkušební lhůtě z podmíněného propuštění z výkonu trestu. Usvědčení z křivého svědectví by ho rychle vrátilo za mříže. Ale v případě neudržitelnosti obhajoby by podezřelí měli sáhnout po nástrojích, jimiž si mohou zajistit smířlivý přístup soudu.
Nezbývá mi, než doufat, že nová vláda a jmenovitě předseda vlády Andrej Babiš nebudou chtít nadále trpět ochranu osmičlenné organizované zločinecké skupiny, v které pokračovaly úřady, podléhající vládě Petra Fialy. Nikoli náhodou kladu důraz na postoj předsedy vlády, který se dle mého názoru oprávněně cítí poškozen postupem orgánů vymáhání práva v kauze „Čapí hnízdo“. Měl by proto mít pochopení pro nesouhlas pošk. bratrů Lebánkových s přístupem státních orgánů k zločinu, jehož jsou obětí. Zlu se má odporovat vždy a všude.
Protože jsem v této věci neuspěl u příslušných orgánů veřejné moci, obracím se touto cestou k veřejnosti. Odvolávám se na svobodu slova, která má ovšem význam jen tehdy, pokud se slova dostanou k veřejnosti, bude-li ovšem veřejnost ochotná přemýšlet a reagovat. A jsem si vědom, že sice nemáme zlopověstný ČUTI, ale cenzura a autocenzura kvetou „jako za bolševika“, byť jiným způsobem, takže jsem si možná cosi napsal jen pro sebe.
PRAMENY:
1/článek Zločinci pod záštitou státu č.6 z 6.8.2025
2/článek Motivace a svědomí zločinců ze 7.12.2025
