Článek
V euforii po Listopadu 1989 jsme se radovali ze zániku Úřadu pro tisk a informace, oficiálního vykonavatele dohledu „strany a státu“ nad veřejnými sdělovacími prostředky, a věřili jsme, že ani běžně rozšířená autocenzura nebude dusit svobodu slova a projevu. Jako v mnoha jiných záležitostech je ale nakonec „všechno jinak“.
Cenzura nemilosrdně funguje dále. Svoboda slova a projevu platí jen potud, pokud to nevadí cenzuře. Nevykonává ji ovšem žádný státní úřad, ale sami majitelé a šéfredaktoři novin. A neřídí ji stát, ale nositelé nejrůznějších zájmů, o jejichž počestnosti lze někdy pochybovat.
Zdá se, v některých případech hraje roli „antibabišismus.“ Není to sice jisté, ale mohlo tomu tak být v případě uzavření mého přístupu na stránky Neviditelného psa, ke kterému došlo v době prezidentské volební kampaně. Byl jsem přispěvatelem Neviditelného psa zhruba dvacet let, o čemž svědčí desítky mých článků v jeho archivu. Ale právě během prezidentské volební kampaně mi Ondřej Neff bez vysvětlení zavřel dveře. Je to jeho právo majitele, ale současně jde o zásah cenzury.
Chápu, že ledaskoho dráždí mé opakované tvrzení, že „kauza Čapí hnízdo“ je ostudou české justice. Pobuřuji jím zájemce o odeslání Andreje Babiše „do tepláků“. Sám Andrej Babiš mou pozici zhoršuje, protože při kritice novinářů se často vyjadřuje „nevycválaně“. Nechuť cenzorů proti mně v tomto případě nezmínilo veřejné prohlášení předsedkyně mandátového a imunitního výboru prof. Heleny Válkové, nezpochybnitelné odbornice, která jinými slovy říká totéž. Cenzoři se nezamýšlejí nad hrůzností stavu, který by nastal, pokud by se nakonec prokázala oprávněnost kritiky postupu justice a neuznávají proto význam kontroly justice veřejností. Nesdílejí můj názor, že ve věcech trestního řízení nemají místo osobní vztahy, ale pouze přísné vyhodnocování skutkových zjištění a kontrola justice veřejností se ničím jiným nesmí řídit. Jejich pohoršení nemírní skutečnost, že výrok o „ostudě české justice“ doplňuji úvahami, které určitě netěší mého osobního nepřítele Andreje Babiše, ani jeho obhájce. Zejména se s nimi rozcházím v názoru na postoj vládních politiků k žádosti justice o vydání pana obžalovaného k soudnímu stíhání. Kromě toho vytýkám panu předsedovi vlády, že se chová iracionálně, když odmítá odpovědět mi na dvě otázky, jimiž si chci ověřit domněnku, že jsem v důkazním řetězci našel trhlinu, jejíž zacelení by podstatně oslabilo argumentaci soudkyně Evy Brázdilové. Zásahem cenzury kvůli tvrzení o ostudě české justice se s vaničkou vylívá i dítě kritiky postoje Andreje Babiše a jeho poddaných k žádosti justice o jeho vydání. „Antibabišismus“ zaslepuje zrak a zbavuje cenzory velkorysosti v názoru na můj přístup ke „kauze Čapí hnízdo“ a na mne jako na domnělého Babišova „koně“.
Jiné cenzory může dráždit můj postoj k ruské agresi proti Ukrajině. Proti „kauze Čapí hnízdo“ to je pro mne bolestivější, protože se mnou kvůli názorovým rozdílům přestali mluvit někteří dlouholetí přátelé, od kterých mě ovšem odděluje generační rozdíl.
Autocenzura se možná uplatňuje ve volbě námětů, jimiž se zabývají investigativní novináři. Jako blogera mě nikdo neřídí, jsem neřízená střela. Vrhám se na náměty, které nacházím jako občanský aktivista ve spolku Chamurappi při potírání nepravostí v trestním řízení. Pustím-li se do kauzy, na jejímž ztroskotání má zájem někdo mocný, nehrozí mi ztráta dobře placeného zaměstnání, protože jsem „na volné noze“. Naproti tomu redaktoři vyhlášených novin patrně uvažují jinak. Čtenáři mých článků vědí, že od prosince r.2020 v „kauze Jesenice“ jako zmocněnec poškozených usiluji o potrestání osmi zločinců, kteří se dopustili násilí a vydírání v jesenickém penzionu U Kohouta na zlínských podnikatelích Ladislavu a Janu Lebánkovým. V této věci zatím příslušné orgány pečlivě chrání nedotknutelnost „pomníku“, postaveného v r.2016, kdy bývalý zkušený prokurátor, státní zástupce Tomáš Milec pohnal před soud pouze zadavatele vydírání Romana Šulyoka a jeho pomocníka Lukáše Loučku. Od 8. prosince 2020, kdy jsem podal trestní oznámení proti nepotrestaným Šulyokovým spolupachatelům, se na věci nic nezměnilo a příslušné orgány viditelně usilují o zajištění beztrestnosti zločinců vypršením trestnosti.
V této souvislosti vystupuje do popředí rozdíl mezi blogerem a oficiálním investigativním novinářem. Působím v této kauze jako zmocněnec poškozených, což mě v některých ohledech omezuje. Nemohu si např. dovolit vydat se „na kafe“ za podezřelým policistou Františkem Heřmanem, protože bych si mohl vysloužit stíhání pro nátlak na svědka. Vidím zde ale velký prostor pro činnost investigativních novinářů. Obrátil jsem se proto na několik redakcí s nabídkou, že poskytnu startovní informace. V nejlepším případě jsem dostal odpověď, že právě nikdo z redaktorů nemá čas. Speciálně z DeníkuN odpověď nepřišla žádná. Chápu to. Jako bloger jsem proti redaktorům ve výhodě: o miniaturní důchod mě nikdo nepřipraví jinak než kulkou do hlavy. A naděje, že by se Chamurappi ujal slušný sponzor, nehrozí. Nevěnujeme se přece fotbalu. Na druhé straně za mými zády nestojí nikdo, kdo by mě mohl vyštvat do nebezpečné kauzy, aby vypukl skandál, srovnatelný s bitcoinovou aférou.
