Článek
„Kdo nepracuje, ať nejí.“
Věta, která zní jednoduše. Jenže co dnes vlastně považujeme za práci?
Ráno vstane řidič autobusu, prodavačka, zdravotní sestra, dělník, kuchař, řemeslník a jde do práce. Každý z nich dělá něco jiného, ale jedno mají společné: za svou práci dostává zaplaceno. Nikdo nepochybuje o tom, že pracují.
Pak ale existuje práce, která začíná často ještě před odchodem do zaměstnání a pokračuje dlouho po návratu domů.
Ráno je potřeba připravit děti do školy, cestou nakoupit, večer uvařit a uklidit. Když dítě onemocní, někdo sním musí zůstat doma. Když onemocní rodič, někdo musí zařídit lékaře, nákup nebo léky. A mezitím je potřeba myslet na všechny ty drobnosti, díky kterým domácnost vůbec funguje.
Tahle práce nemá píchačky, nemá pracovní smlouvu a nepřijde za ni výplata. A přesto je to práce. Jen jsme si zvykli ji nevidět.
A právě tady začíná náš problém. Když člověk, který by tu práci měl udělat, odejde do zaměstnání, potřeba této práce nezmizí. Dítě stále potřebuje vyzvednout, nemocný člověk stále potřebuje péči a starý rodič stále potřebuje pomoc. Domácnost se sama neudrží v chodu.
Část těchto činností si můžeme koupit. Můžeme zaplatit školku, úklid, dovoz jídla nebo pečovatelskou službu. Jenže i za těmito službami stojí konkrétní lidé. A ti mají své vlastní děti, domácnosti a rodiče.
Takže jsme problém nevyřešili, jen jsme ho přesunuli.
Práce doma nezmizí, jen ji stále častěji děláme po práci.
A to je podstatné, protože den má pořád jen 24 hodin.
Přitom po lidech chceme stále více. Potřebujeme, aby pracovali ve výrobě, dopravě, obchodech, nemocnicích, službách i kancelářích. Potřebujeme lidi, kteří budou vytvářet hodnoty, platit daně a odvody a udržovat ekonomiku v chodu.
To všechno dává smysl.
Jenže člověk není pouze zaměstnanec.
Je také rodič, partner a dítě svých stárnoucích rodičů. Je někdy nemocný a jednou bude možná sám potřebovat péči.
A člověk nemůže být současně na plný úvazek všude.
Možná proto dnes nemáme jen problém s nedostatkem pracovní síly. Možná začínáme mít problém s nedostatkem lidí, kteří mají čas pečovat.
Péče přitom není jen starost o děti. Je to také pomoc člověku, který onemocněl, podpora seniora, který už některé věci nezvládá, nebo každodenní pomoc někomu, kdo se po úrazu či nemoci dočasně neobejde bez druhých.
A právě tady zapomínáme na jednu zásadní věc.
Pečující člověk také potřebuje péči.
Člověk, který se stará o malé dítě, nemocného partnera nebo starého rodiče, potřebuje spát, odpočívat a mít možnost na chvíli vypnout. Potřebuje někdy někoho, kdo ho vystřídá, protože ani ta největší obětavost nezruší lidské limity.
Pečující není stroj.
Když po někom chceme, aby byl dlouhodobě trpělivý, dostupný a spolehlivý, musíme mu zároveň vytvořit podmínky, ve kterých může sám načerpat sílu.
Když není postaráno o pečujícího, dříve nebo později nebude dobře postaráno ani o toho, o koho pečuje.
To není otázka pohodlí. Je to otázka udržitelnosti.
Péče totiž nemůže fungovat tak, že z jednoho člověka budeme donekonečna čerpat čas, energii a trpělivost a budeme předpokládat, že se nikdy neunaví.
A nejde přitom o argument pro návrat žen do domácnosti.
Ženy dnes pracují ve fabrikách, obchodech, nemocnicích, kancelářích i podnikání. Není důvod jejich práci zpochybňovat.
Problém je jinde.
Společnost zvýšila množství placené práce, ale potřeba neplacené práce nezmizela.
OECD uvádí, že ženy v zemích OECD v průměru stále vykonávají téměř dvakrát tolik neplacené práce než muži. Nejde jen o úklid nebo vaření, ale také o péči o děti a další členy domácnosti a organizování každodenního života.
Takže otázka nestojí „ženy doma, nebo v práci“.
To je falešná volba.
Skutečná otázka zní: Kdo udělá práci, kterou život vyžaduje, když jsou všichni v práci?
Čísla přitom začínají být nepříjemná.
V Česku se v roce 2025 narodilo 77 636 dětí, nejméně od začátku statistického sledování. Úhrnná plodnost klesla na 1,28 dítěte na ženu.
Současně na konci roku 2025 tvořili lidé ve věku 65 a více let 20,8 procenta obyvatel Česka.
Samozřejmě nelze říci, že lidé mají méně dětí pouze proto, že nemají čas na péči. Důvodů je mnohem víc. Ale otázka času, dostupnosti péče a možnosti skloubit práci s rodinným životem mezi ně bezpochyby patří.
A čím méně dětí se narodí, tím méně budoucích dospělých bude jednou k dispozici nejen pro práci, ale také pro péči.
V tom je určitá ironie. Snažíme se dostat co nejvíce lidí do práce, protože potřebujeme udržet ekonomiku. Zároveň ale potřebujeme lidi, kteří mají čas udržovat život mimo práci.
Protože domácnost není hotel, kam se člověk večer vrátí přespat. Je to místo, kde se vyrábí každodenní život. Vyrůstají tam děti, uzdravují nemocní, stárnou lidé a člověk tam získává sílu na další den.
Možná jsme si tedy příliš zvykli měřit hodnotu člověka podle toho, kolik hodin stráví v zaměstnání a kolik peněz za svou práci dostane.
Jenže společnost nestojí pouze na placené práci. Stojí také na všech těch činnostech, bez kterých by se placená práce druhý den vůbec nemohla odehrát.
A pokud budeme dál předstírat, že péče je něco, co se „nějak udělá“, jednoho dne zjistíme, že se nemá kdo starat. Nejen o děti a seniory, ale ani o samotné pečující.
Možná tedy nemáme jen nedostatek pracovní síly.
Možná nám začíná chybět pečující síla.
A možná je právě tohle problém, který jsme dlouho nechtěli vidět.
Práce, která není placená, totiž nepřestává být prací.
A člověk, který pečuje o druhé, nepřestává být člověkem.
Pokud chceme, aby se měl kdo starat o nás, budeme se muset naučit starat i o ty, kteří se starají.
