Užland, Ažland a Bylland: Tři země, které určují, jak žijeme

Nejsou na mapě, nemají hranice ani vlajku. Přesto v nich žijeme každý den. Užland, Ažland a Bylland - tři mentální země, které definují náš vztah j času. Přítomnost, budoucnost a minulost. Každá z nich má své obyvatele, své zvyky a své pasti. A každá z nich nabízí jiný způsob, jak prožít život.

Možná jste si nikdy neuvědomili, že jste občanem jedné z těchto zemí. Možná mezi nimi pendlujete. Možná jste v jedné z nich uvízli.

Užlanďané žijí tady a teď. Umí se radovat z maličkostí, posedět s přáteli, vypnout mobil a prostě být. Nehoní se za tím, co bude, ani se neutápějí v tom, co bylo. Přítomnost je pro ně dar - ostatně, anglické „present“ znamená nejen „současnost“, ale i „dárek“.

Na koncertě si Užlanďan užívá hudbu, ne kameru. V kavárně mluví s lidmi, ne se svým telefonem. V práci se snaží být efektivní, ale ne za cenu duševního zdraví. Užlanďané nejsou líní ani naivní. Pracují, plánují, ale neztrácejí kontakt s realitou. Umí se zastavit, nadechnout, vnímat. A právě v tom spočívá jejich síla.

Ažlanďané žijí v budoucnosti, která nikdy nepřijde. Jejich život je plný předsevzetí: „Až budu mít čas…“, „Až zhubnu…“, „Až bude lepší doba…“. Jenže „až“ je často jen elegantní způsob, jak říci „nikdy“.

Jsou posedlí výkonem, ale málokdy, skutečně žijí. Jsou online, ale ne přítomní. Jejich mobil je jejich nejlepší přítel, ale lidský kontakt jim uniká. A když už se zastaví, přemýšlejí, co by měli dělat dál - místo toho, aby žili to, co právě je.

Ažland je země plná plánů, vizí, strategií - ale bez života. Je to místo, kde se čeká na štěstí, místo aby se tvořilo.

Byllanďané žijí včerejškem. Neustále se vracejí k tomu, co bylo - ať už s nostalgií, výčitkami nebo lítostí. „Kdybych tehdy udělal něco jinak…“, „To dřív bývalo lepší…“, „Pamatuješ, jak jsme…“ - to jsou jejich oblíbené věty.

Bylland je země, kde se minulost idealizuje nebo démonizuje, ale nikdy nepoští. Byllanďané často přehlížejí přítomnost, protože jsou uvězněni v tom, co už dávno skončilo. A i když se snaží žít dál, jejich mysl je stále v minulosti.

Někdy je návrat do Byllandu útěšný - vzpomínky nás zahřejí. Ale pokud v něm zůstaneme příliš dlouho, přestaneme žít. Minulost je učitelka, ne domov.

Jednoho dne navštíví chudého rybáře na ostrově ambiciózní absolvent Harvardu. Ptá se ho, jak tráví den. Rybář odpoví:

„Ráno jedu na moře, chytám ryby, v poledne je prodám, žena uvaří oběd, odpoledne spravuju sítě, večer se sejdu s přáteli, zahrajeme si a jdu spát.“

Vysokoškolák se zarazí:

„To je špatně. Když budeš chytat ryby i odpoledne, o víkendech a svátcích, za pár let si koupíš větší loď, pak továrnu, zaměstnance… A nakonec už nebudeš muset dělat vůbec nic.“

Rybář se zamyslí:

„A co budu dělat potom?“

"No… budeš se scházet s přáteli, obědvat s rodinou, občas si vyjedeš na moře… “

Rybář se usměje:

„Ale to už přece dělám teď.“ A odejde.

Tento příběh krásně ukazuje rozdíl mezi Užlanďanem a Ažlanďanem. Ten první už žije to, co ten druhý slibuje „až jednou“. A ten třetí - Byllanďan - by možná jen vzpomínal, jak to bývalo, když ještě chytal ryby.

Každý z nás má v sobě kousek Užlanďana, Ažlanďana i Byllanďana. Někdy se necháme unést vzpomínkami, jindy se ztratíme v plánech. Ale skutečný život se odehrává jen v Užlandu - v přítomném okamžiku. Tam, kde se dýchá, směje, tvoří a miluje.

Možná je čas se zamyslet, kde právě bydlíme. A jestli bychom neměli opustit Ažland a Bylland - alespoň na chvíli - a přestěhovat se do Užlandu. Tam, kde se žije. Ne plánuje, ne čeká, ne lituje. Prostě žije.

Zdroje a inspirace: