Článek
Vážení čtenáři, sledovali jste rádi tajemné příběhy v pořadu Věřte -Nevěřte? A jak úspěšní jste byli v odhalování pravdy a fikce?
Dovolím si vám nabídnout krátký příběh a zkuste tipovat, zdá se mohl skutečně stát.
Jako letitý pracovník jsem byl zaměstnavatelem vyslán do jistého krajského (také královského věnného) města, které v letošním roce slaví 800 let od první písemné zmínky. V očekávání návštěv alespoň některých kulturních památek ve volných chvílích jsem sbalil kufr a vyrazil vlakem na dvoudenní školení.
Cesta vlakem proběhla bez větších problémů, zpoždění 4 minuty bylo zanedbatelné. Vlakový rozhlas mě upozornil, že přijíždíme do mé cílové stanice. Popadl jsem kufr, opustil vlak a zamířil do nádražní budovy.
V útrobách mě uvítala hlučná diskotéka místních, velmi přizpůsobivých a zdravě opálených občanů. A že to tady žilo!
Po hale byly k vidění zbytky po bohatém nočním rautu. Na jídelním lístku byla pizza, zdravé menu od KFC, bohatě zapíjené pivem různých značek a i něčím ostřejším (soudě dle plechovek a lahví povalujících se na podlaze). Nos mi provětral smrad z cigaret a žaludek mi zvedl zápach trávy se směsicí jiných pachů, snad ještě horších. Drážní rozhlas neměl šanci cestující o čemkoliv informovat. Byl totiž nekompromisně přehlušen hudbou, kterou doplňovali svým hulákáním rozjaření obyvatelé zdejšího nádraží. Letmý pohled po hale, kde jsem spatřil obchodníky s malými balíčky, mě přesvědčil, že je nejvyšší čas opustit tento saloon, než se blýsknou čepele nožů. Svižným krokem jsem zamířil ke dveřím, ve kterých se však zjevil šílený jezdec na kole, který hodlal stihnout svůj vlak za každou cenu. Stihl jsem uskočit a vyšel ven.
Tady sice nevyřvávala hudba, ale můj pocit bezpečí se nějak nedostavil. Lavičky byly obsazeny pospávajícími, odpudivě vypadajícími a páchnoucími existencemi. Kolem nich se válely prázdné lahve od jejich večeře. Kolohnát, kterému asi poklesla hladina alkoholu v krvi, se dopotácel ke mně a dožadoval se drobných na jídlo. Zápach z jeho pusy mě skoro poslal do milosrdné náruče mdlob, ale nakonec jsem byl schopen mu při plném vědomí sdělit, že ode mě nedostane ani korunu. Vratkým krokem zamířil k holčině, která mířila vstříc diskotékovému šílenství uvnitř haly. Vyděšeně zalovila v kapse a dala kolohnátovi drobné na tekutou snídani. Poté zmizela v útrobách nádraží. Zda přežila lze jen domýšlet.
Zamířil jsem ke stanovišti Taxi a míjel další figurky pohybující se v těchto místech a vítající návštěvníky města, které si říká salon republiky. Mně ovšem zdejší nádraží připadalo jako saloon na Divokém Západě, chyběli jen pistolníci.
Cestou ke stanovišti Taxi jsem zahlédl místní ochranku, což jsem poznal podle nápisu Security. Dopřávali si chlapci cigaretku a o čilý ruch kolem se nestarali.
Jízdenku na zpáteční cestu jsem si koupil online a nádražím téměř proběhl.
Proto se stezky odvahy pro děti budují v lesích, jelikož to, co jsem zažil na místním nádraží je silný zážitek i pro dospělého.
Vážení čtenáři, co myslíte, pravda, nebo fikce?
Většina z vás asi správně uhodila, že se jedná o skutečný příběh.
Je to osobní zkušenost mého manžela, kterou jsem s jeho souhlasem a oproštěnou od peprných výrazů zde zveřejnila.
A o jaké nádraží se jednalo?
Podobně to asi vypadá na jiných nádražích, ale toto se stalo ve městě, které, jak jsem již psala, slaví 800 let od první písemné zmínky, je to krajské město, nachází se ve východních Čechách.
Zkusíte uhodnout, kde můj manžel prošel svou stezku odvahy?
