Článek
Zůstávají ve mne slova mých prarodičů a rodičů. „Jak se budeš chovat k okolí, tak se ti bude vracet.“
Ach… kdyby to dnes viděli a četli. Jen otevřu PC, už se na mě valí články o neschopnosti, nenažranosti důchodců, o tom, jak se jen válí doma. To, že řada z nich celý život pracovala a dosud ještě pracuje, o tom nikde ani písmenko. Dobře si pamatuji dobu, kdy jsme chodili dostavovat školky, dětská hřiště, kulturní domy, kina… Prostě na brigády. Zadarmo, pro nás i pro naše děti. Mohla bych pokračovat dál. Brávali jsme sebou i své děti, které pobíhaly kolem, hrály si. Někde jsme asi udělali, my staří, chybu. Jak to, že si to naše děti nepamatují??? Vždyť to přeci prožívaly s námi. Při volných chvílích jsme chodili na procházky, jezdili na výlety…
Jen málo rodičů dnes vidím takhle splečně trávit volný čas. Vím, že času je málo. Proč? Přece jsou lépe vybaveny domácnosti, mladé maminky nemusí už prát pleny, ani strouhat dětské polívčičky na skleněných struhátkách, jako jsme to dělaly my. Přes to všechno jsme našly, my mámy a jistě i tátové, čas na to, trávit se svými dětmi čas. Jak asi bude těm našim dětem, až jednou zestárnou a to uteče jak voda… Co budou cítit, až zůstanou sami a jejich děti se o ně nebudou zajímat a všude uvidí články, jak tu překáží, že jsou pomalí, že neumí nakupovat, neumí řídit auto. Že je na ně třeba dohlížet, protože jsou prostě úplně nemožní.
Je mně těch dnešních „mladých“ líto, protože vím, jak to bolí. Média místo toho, aby jim alespoň připomínala OBČAS, co to je úcta k těm, co je vychovali, jen podněcují nevraživost, nechci říct nenávist.
Jsou ale i výjimky. Když jsem šla minule po ulici, pozdravili mě úplně cizí mladí lidé a ještě se na mě usmáli. Den příjemnější a výjimka, která potvrzuje pravidlo, mě potěšila. Tak snad jsme si je přece jen špatně nevychovali. Vždyť i oni mají své problémy… Pokusme to v novém roce zkusit trochu jinak. Stačí pozdravit a pousmát se. Udělá to radost a nic to nestojí..
