Na cestě za službou: Kaplan v boji, při poslední večeři, u pohřbu i mezi civilisty

Když se řekne „kaplan“, mnozí si představí tichou farnost, lavici v kostele, klid modlitby. Ale skutečná služba kaplana se často odehrává na místech, kde žádný klid není. V armádě, v zázemí humanitárních misí, v rozstřílených městech i opuštěných vesnicích. Tam, kde se střídá napětí s únavou a naděje s vyčerpáním.

Kaplan je přítomen u vojáků ve chvílích, kdy se lámou jejich vnitřní síly. Někdy jen tiše sedí vedle nich, jindy drží ruku při modlitbě, nebo poslouchá, když voják potřebuje poprvé po měsících říct nahlas, že se bojí. Je u poslední večeře, ne v biblickém smyslu, ale v té skutečné, kdy někdo ví, že už zítra možná nebude mít příležitost mluvit, jíst, být. Kaplan je přítomen tam, kde lidská duše potřebuje dotek jistoty, že smysl nepřestal existovat, i když kolem vládne chaos.

Rozloučení s padlým spolubojovníkem nebo civilistou není technický obřad, ale okamžik, kdy se bolest přetváří v paměť. Kaplan bývá tím, kdo tuto chvíli nese. Vede ji, ale především doprovází. V jeho přítomnosti se bolest může proměnit v něco, co se dá unést, ve slovo, v ticho, ve vzpomínku.

Někdy je kaplan jediný, kdo zůstane po boku rodiny, když ostatní už odešli. Pomáhá najít slova, která dávají rozloučení tvar, a nabízí jistotu, že i v této ztrátě existuje důstojnost. Je mostem mezi ceremonií a srdcem, mezi armádní disciplínou a lidským žalem. Není to práce, která se měří počty, je to přítomnost, která má váhu, i když není vidět.

Kromě doprovázení vojáků se kaplani vydávají i tam, kam se běžné služby nedostanou. Do oblastí blízko bojů, mezi civilisty, kteří zůstali, protože už nemají kam odejít. Často jde o staré lidi, nemocné, nebo ty, kteří se nedokázali vzdát svého domova. Kaplan k nim přichází bez nároku, bez otázky, zda věří nebo ne. Přináší přítomnost, která dává pocit, že člověk není sám.

V rozstřílených domech nebo sklepech se někdy nevede žádná modlitba. Někdy se jen sedí, někdy se mlčí, někdy se dělí kus chleba. Kaplan není sociální pracovník ani voják, a přesto jeho role spojuje obojí, je to služba, která má lidské i duchovní rozměry, schopnost vidět člověka, ne situaci.

Kaplan, který působí v terénu, potřebuje být v pohybu. Ne proto, že by spěchal, ale proto, že jeho přítomnost musí být dosažitelná. Bez auta se stává závislým na ostatních, na dopravě, na štěstí. S vlastním vozidlem může být tam, kde ho lidé opravdu potřebují, v odlehlých vesnicích, v humanitárních skladech, u polních nemocnic nebo v rodinách, které právě přišly o někoho blízkého.

Auto v této službě není luxus. Je to prostředek, jak se modlitba, rozhovor a lidskost dostanou až tam, kde už žádná jiná služba nefunguje. V symbolickém smyslu je to rozšíření cesty, kterou kaplan každý den podniká, od bezpečí k nejistotě, od kostela k poli, od slova k tichu.

Sbírka „Na cestě za službou: Auto pro duchovního a kaplana“ proto není jen výzvou ke koupě vozidla. Je výzvou k tomu, abychom podpořili službu, která spojuje víru s praxi. Abychom umožnili, že tam, kde je temno, někdo skutečně přijede a nejen s křížem, ale i se slovem, vodou, kávou, přikrývkou, s časem.

Každý dar do této sbírky znamená víc než pár korun. Znamená další cestu, další setkání, dalšího člověka, který nebude sám. Kaplan nepotřebuje pozornost, potřebuje jen dojít tam, kde jeho přítomnost může nést světlo. A auto je k tomu jediná cesta, která to skutečně umožní.

Služba kaplana v liniích, při pohřbech padlých i mezi civilisty v rozbořených oblastech je službou tichou, ale nesmírně silnou. Je to služba, která nečeká, až k ní někdo přijde, sama jde, a často až na konec cesty. A právě proto má smysl pomoci, aby mohla pokračovat.

Sbírka na Donio, „Na cestě za službou: Auto pro duchovního a kaplana“, je otevřená. Pomáháme tím, kdo pomáhá druhým nést, co by sami neunášeli.

Kaplan není hrdina v první linii. Je svědkem lidskosti, která přežívá i tam, kde všechno ostatní končí. A sbírka na jeho auto? To není jen podpora jednoho člověka. Je to tichý závazek, že nenecháme víru ani naději stát na místě. Každá jeho cesta je drobným světlem v šeru války a právě proto má smysl pomoci mu jet dál.