Článek
Bylo dopoledne, když ke mně přišel mladý muž s mobilem v ruce.
„Můžete mi najít jednu knihu?“
„Jistě.“
„Mám ji vyfocenou.“
Výborně. Fotografie je obvykle ideální pomocník. Když je na ní kniha opravdu vidět.
Podal mi telefon.
Na displeji byla fotografie regálu někde v knihkupectví.
Nebo knihovně.
Nebo obýváku.
Těžko říct.
V levém horním rohu byla malá barevná skvrna, která mohla být kniha. Mohla to být také krabice od cereálií.
„Která z nich to je?“ zeptal jsem se.
„Tahle.“
Přiblížil jsem obrázek.
Ještě jednou.
A ještě.
Obraz se změnil v mozaiku barevných čtverečků.
„Můžete to trochu oddálit?“ požádal jsem.
„Ne, tohle je maximum.“
Samozřejmě.
„Je na ní vidět název?“
„Já ho právě nevím.“
„Autor?“
„Taky ne.“
„A co tedy na té fotce vidíte vy?“
Muž se podíval na displej.
„Obálku.“
Podíval jsem se znovu.
„Já tam vidím hlavně odlesk.“
„To je asi světlo.“
Ano. To mě napadlo.
Začal jsem hledat podle barvy.
„Je ta obálka zelená?“
„Spíš modrá.“
„Takže modrá.“
„No… možná.“
„Je na ní člověk?“
„Myslím, že jo.“
„Muž nebo žena?“
„To už z té fotky nepoznám.“
Já také ne.
Upřímně jsem začínal pochybovat, jestli z té fotky poznám vůbec knihu.
„Nevíte, kde jste tu fotografii pořídil?“
„Na internetu.“
To mi příliš nepomohlo.
„A nevíte, kdo ji sdílel?“
„Ne.“
„Nevíte, kde jste ji našel?“
„Na Facebooku.“
Samozřejmě.
Internetový pátrací tým právě obdržel případ.
Přisunul jsem si telefon blíž.
„Zkuste mi říct alespoň něco, co je na obálce.“
Muž se zamyslel.
„Je tam nějaký obrázek.“
„Jaký?“
„Nevím.“
„A proč jste si tu knihu chtěl koupit?“
„Protože vypadala dobře.“
To byla možná nejpřesnější informace za posledních deset minut.
„Takže hledáme modrou knihu s nějakým obrázkem, kterou jste viděl na internetu.“
„Ano.“
„A nevíte, o čem je?“
„Ne.“
„Neznáte název?“
„Ne.“
„Autora?“
„Ne.“
„Vydavatelství?“
„Ne.“
„A jste si jistý, že je to kniha?“
Na chvíli se zarazil.
„No… asi jo.“
Začal jsem procházet nabídku.
Po několika minutách jsem našel titul, který měl podobnou barvu obálky.
Ukázal jsem mu ho.
„Je to tahle?“
Podíval se.
„Ne.“
„A jak víte, že ne?“
„Ta moje měla jinou modrou.“
Jinou modrou.
V tu chvíli jsem pochopil, že fotografie možná není rozmazaná.
Možná jen obsahuje mnohem víc informací, než jsem schopen jako obyčejný smrtelník vnímat.
„Podívejte,“ řekl jsem, „zkuste mi poslat tu fotografii. Podle obrázku ji můžeme zkusit dohledat.“
„To nejde.“
„Proč?“
„Je to screenshot.“
„A odkud?“
„Z videa.“
Výborně.
Kniha byla tedy zachycena ve videu, které někdo natočil, někdo zveřejnil, zákazník si z něj udělal screenshot a teď očekával, že já podle dvou rozmazaných pixelů identifikuji přesný titul.
Nakonec si knihu neobjednal.
Odešel s tím, že se zkusí doma podívat na video znovu.
Asi o hodinu později se vrátil.
„Našel jsem ji!“
„Výborně.“
Podal mi telefon.
Na displeji byl tentokrát krásně ostrý obrázek celé knihy.
Název byl vidět.
Autor také.
Dokonce i ISBN.
Podíval jsem se na něj.
„Ano. Tu máme.“
„Já věděl, že to poznáte.“
Usmál jsem se.
Nechtěl jsem mu kazit radost tím, že jsem právě poznal něco, co bylo na fotografii konečně čitelné.
Od té doby už vím, že knihkupec nepotřebuje katalog.
Potřebuje jen dobrý zrak, detektivní schopnosti a trochu nadpřirozených schopností.
Ideálně také schopnost rozpoznat bestseller z jednoho modrého pixelu.
Protože když zákazník řekne: „Mám to vyfocené,“ nikdy nevíte, jestli vás čeká krásná ostrá fotografie knihy.
Nebo rozmazaná modrá skvrna pořízená za jízdy z autobusu.
A samozřejmě očekávání, že budete přesně vědět, o co jde.
