Článek
Bylo odpoledne a v knihkupectví panoval ten příjemný provoz, kdy se lidé procházejí mezi regály, něco hledají, něco si prohlížejí a občas se dokonce i rozhodnou něco koupit.
Pak přišel pán v bundě, vzal jednu novinku z regálu a zamířil ke mně.
„Kolik stojí?“
Podíval jsem se na zadní stranu knihy.
„Čtyři sta devadesát devět korun.“
Pán se pousmál.
Ne takovým tím úsměvem člověka, který právě našel zajímavou knihu.
Byl to úsměv člověka, který má informace.
„Na internetu ji máte levnější.“
A je to tady.
Věta, která přežila tisíce knih, stovky slevových akcí a několik změn cen energií.
„Možné to je,“ odpověděl jsem.
„Tak proč ji tady máte za tolik?“
Protože jsme knihkupectví, ne kouzelný portál do jiné cenové dimenze.
Samozřejmě jsem to neřekl.
„Ceny se mohou mezi prodejnami lišit.“
„Ale na internetu je za čtyři sta dvacet.“
„Rozumím.“
„Takže bych ji chtěl za čtyři sta dvacet.“
„Bohužel ji máme za čtyři sta devadesát devět.“
Pán se podíval na knihu.
Potom na mě.
Potom znovu na knihu.
„Ale vždyť je to úplně stejná kniha.“
„Ano.“
„Tak proč je dražší?“
V tu chvíli jsem měl chuť vysvětlit mu existenci nájmu, zaměstnanců, energií, skladů, pokladen, světel, topení a té drobné nepříjemnosti, že internetový obchod také není jeden obří počítač někde v lese, který rozdává knihy za výrobní cenu.
Místo toho jsem se usmál.
„Každý obchod má vlastní cenovou politiku.“
Pán pokýval hlavou, jako by právě vyslechl velmi zásadní ekonomickou přednášku.
„No jo, ale na internetu je levnější.“
„Ano.“
„O dost.“
„Ano.“
„Tak proč bych ji kupoval tady?“
Tahle otázka byla vlastně férová.
„Pokud vám jde čistě o nejnižší cenu, nemusíte ji kupovat tady.“
Pán se zarazil.
Tohle nečekal.
Zřejmě předpokládal, že se začnu hájit, omlouvat, snižovat cenu nebo minimálně dramaticky vysvětlovat, proč právě naše kniha stojí o devětasedmdesát korun víc.
Místo toho jsem mu jen nechal možnost rozhodnout se.
„No…“ řekl po chvíli. „Ale tady ji mám hned.“
„Ano.“
„Nemusím čekat na doručení.“
„Ano.“
„Můžu si ji prohlédnout.“
„Ano.“
„A když se mi nebude líbit, můžu ji vrátit na místě.“
„Přesně tak.“
Pán se znovu podíval na cenu.
„Tak dobře.“
Knihu položil na pult.
„Vezmu ji.“
Zaplatil a odešel.
A já si říkal, že možná právě proběhl nejkratší kurz ekonomie v historii našeho knihkupectví.
O pár hodin později přišla paní, vzala stejnou knihu a zeptala se na cenu.
„Čtyři sta devadesát devět.“
„Na internetu ji mají za čtyři sta třicet.“
Podívala se na mě.
Já se podíval na ni.
A oba jsme věděli, co bude následovat.
„Na internetu to máte levnější.“
Usmál jsem se.
„Ano. Tohle už dneska slyším podruhé.“
Paní se zasmála.
„Tak to asi nebude naposledy.“
Nebude.
Protože některé věty v knihkupectví nestárnou.
„Nemáte to levnější?“
„A nemáte něco podobného, ale kratšího?“
„Je to i pro chlapa?“
A samozřejmě:
„Na internetu to máte levnější.“
Člověk by skoro řekl, že internet není konkurence.
Je to člen našeho personálu.
Jen pracuje z domu, nechodí na porady a zákazníci ho mají kupodivu raději.
