Článek
Pracuji v knihkupectví dost dlouho na to, abych pochopil jednu zásadní věc: lidé si myslí, že knihkupci mají místo mozku katalog.
Nejenže bych měl vědět, kde je každá kniha. Měl bych také přesně znát všechny knihy, které kdy vyšly, ideálně včetně těch, jejichž název zákazník nezná, autora si nepamatuje a děj si vybavuje jen přibližně.
Jednoho odpoledne ke mně přišla paní kolem padesátky s výrazem člověka, který má naprosto jasno.
„Prosím vás, potřebovala bych jednu knihu.“
„Určitě. Víte, jak se jmenuje?“
„Ne.“
„A autora?“
„Taky ne.“
Chvíli jsme na sebe mlčky koukali.
„Ale vy určitě budete vědět,“ dodala přesvědčeně.
Tohle „vy určitě budete vědět“ je věta, která ve mně pokaždé probudí zvláštní směs optimismu a touhy předstírat, že jsem právě odešel na oběd.
„Dobře,“ řekl jsem. „Zkusíme to. Vzpomenete si alespoň na něco?“
„Byla docela tlustá.“
Výborně.
V knihkupectví máme přibližně dvacet tisíc knih a právě jsme vyloučili všechny brožurky o padesáti stranách.
„A o čem byla?“
„O ženě.“
To je velmi užitečná informace. Přibližně polovina beletrie.
„A co ta žena dělala?“
Paní se zamyslela.
„Myslím, že něco řešila.“
Samozřejmě.
„Byla to detektivka? Román? Historická kniha?“
„Spíš taková ze života.“
V tu chvíli už jsem začal přemýšlet, jestli bych neměl požádat kolegu o pomoc. Ne proto, že by měl větší znalosti. Jen bychom byli dva lidé, kteří nevědí, co hledáme.
„Pamatujete si třeba obálku?“
„Ano! Byla modrá.“
Konečně něco konkrétního.
„Světle modrá, tmavě modrá? Byla tam žena? Dům? Květiny?“
„To už nevím.“
„A kdy jste ji četla?“
„Já ne. Četla ji kamarádka.“
To jsem čekal.
„A víte, kdy přibližně vyšla?“
„To vůbec.“
„A kde jste ji viděla?“
„U ní doma.“
Začínal jsem mít pocit, že pátrám po knize, kterou možná nikdy nikdo nevydal.
Pak paní najednou zazářila.
„Ale vím, že tam bylo něco o návratu.“
„Návratu kam?“
„Nevím.“
„Návratu domů?“
„Možná.“
„Návratu do minulosti?“
„Taky možná.“
„Návratu nějakého člověka?“
„To bude ono.“
„Jakého?“
„Nevím.“
Na okamžik jsem si představil, že bych jí podal náhodnou knihu a řekl: „Tady je.“
Možná by ji poznala.
Nakonec jsme společnými silami vytvořili něco, co připomínalo profil hledané knihy: modrá obálka, žena, návrat, možná nějaký dům, pravděpodobně román a autorka, která mohla, ale také nemusela být česká.
„Neměla náhodou červené vlasy?“ zeptal jsem se.
Paní se zamyslela.
„Možná.“
V tu chvíli jsem pochopil, že pokud tu knihu najdu, budu si zasloužit nejen výplatu, ale i státní vyznamenání.
Prošli jsme několik titulů. U každého paní chvíli přemýšlela.
„Tohle není ono.“
„A proč?“
„Nevím.“
Po patnácti minutách se zastavila u jedné knihy.
„Počkejte.“
Vytáhla ji z police.
„Tohle je ona!“
„Výborně.“
Podívala se na obálku.
„Nebo ne.“
Knihu vrátila.
Nakonec odešla s jiným titulem, protože prý „vypadá podobně“.
Když za ní zapadly dveře, přišel kolega.
„Našla jsi ji?“
„Samozřejmě.“
„Jakou?“
„To právě nikdo neví.“
Od té doby se na větu „Nevím, jak se to jmenuje, ani kdo to napsal, ale vy určitě budete vědět“ dívám jinak.
Někdy totiž zákazník nechce najít knihu.
On chce, abych ji telepaticky vytáhl z regálu.
A ideálně ještě předtím, než mi řekne, že byla modrá.
