Článek
Bylo něco po šesté večer, když se rozrazily dveře knihkupectví a dovnitř vešla žena s asi třináctiletým synem.
Už podle výrazu jsem poznal, že nejdou nakupovat pro radost.
Chlapec vypadal, jako kdyby ho právě někdo přivezl na místo činu.
„Dobrý večer,“ pozdravila paní. „Potřebujeme knihu.“
„Jistě. Jakou?“
Podívala se na syna.
Syn se podíval na zem.
„Povinnou četbu,“ řekla.
„Dobře. Jaký titul?“
Chlapec mlčel.
„Tak jak se ta kniha jmenuje?“ zeptala se matka.
„Nevím.“
„Jak to myslíš, že nevíš?“
„Prostě nevím.“
Podívala se na mě.
„Má to být něco do školy.“
To už mi začínalo být jasné.
„Máte seznam?“
„Ne.“
„Fotku seznamu?“
„Ne.“
„Název v elektronické žákovské?“
„Tam jsme se nedívali.“
Syn konečně promluvil.
„Paní učitelka to říkala.“
Výborně.
Takže máme třináctiletého svědka, který si nepamatuje název, rodiče bez seznamu a termín pravděpodobně někdy mezi včerejškem a maturitou.
„A co přesně máte číst?“
Chlapec se zamyslel.
„Nějakou klasiku.“
Klasika.
Jeden z nejširších žánrů v dějinách literatury.
„Českou, nebo zahraniční?“
„Českou.“
„A víš, jestli je to román, povídky, nebo něco jiného?“
„Asi román.“
„A o čem je?“
„Nevím.“
Matka už začínala být nervózní.
„Tak to přece musíš vědět, vždyť to máte v zadání!“
„Já jsem to nepsal.“
Podíval jsem se na hodiny.
Šest patnáct.
To je přesně ten čas, kdy se z obyčejného nákupu knihy stává krizové řízení rodiny.
„A kdy to máte mít přečtené?“ zeptal jsem se.
„Zítra.“
Samozřejmě.
Nikdy ne příští týden.
Nikdy za čtrnáct dní.
Vždycky zítra.
„A kdy jste se dozvěděli, že to máte číst?“
Matka se odmlčela.
„Minulý týden.“
Syn se podíval do stropu.
Já se raději nedíval na nikoho.
„Takže potřebujeme něco, co má kolem sto stran,“ řekla matka, „aby to dneska ještě stihl.“
„Mami!“
„Co?“
„To se nedá přečíst za večer.“
„Tak jsi měl začít dřív.“
V tu chvíli jsem byl rád, že jsem knihkupec a ne rodinný terapeut.
„Máte alespoň nějaký seznam doporučené četby?“ zeptal jsem se znovu.
Matka vytáhla telefon.
„Počkejte.“
Začala něco hledat.
Syn mezitím stál u regálu a tvářil se, že ho zajímá literatura.
Po chvíli matka našla zprávu.
„Tady to je!“
Podala mi telefon.
Na seznamu bylo několik desítek titulů.
„Takže si může vybrat?“
„Ano.“
Chlapec okamžitě ukázal na nejtenčí knihu.
„Tuhle.“
Podíval jsem se na název.
„Tohle je sbírka básní.“
„Tak to ne.“
Ukázal na další.
„Tuhle.“
„To je Shakespeare.“
„Kolik to má stran?“
„Sto padesát.“
Chlapec se zatvářil zděšeně.
„Tak něco kratšího.“
Nakonec jsme našli knihu, která měla něco přes sto stran.
Matka ji položila na pult.
„Tak. A teď ji musíš přečíst.“
Syn se podíval na knihu.
„A zítra z toho bude zkoušení?“
„Nevím.“
„A máme dělat referát?“
Matka se podívala na mě.
Já se podíval na ni.
„To už bude nejlepší zjistit ve škole.“
Zaplatili.
Když odcházeli, syn se otočil.
„Myslíte, že se to dá přečíst za večer?“
„Dá.“
„Fakt?“
„Když nebudeš u toho každých pět minut kontrolovat telefon.“
Matka se usmála.
Syn ne.
Dveře se zavřely a já si oddechl.
Jenže asi za deset minut zazvonil telefon.
„Dobrý večer, tady ta paní s tou povinnou četbou.“
Ano.
Poznal jsem ji.
„Ano?“
„Nemáte ještě nějakou ještě kratší?“
Podíval jsem se na regál plný knih.
„Máme.“
„A která?“
„Taková, co má asi šedesát stran.“
„Výborně. A o čem je?“
„To vám bohužel neřeknu jednou větou.“
Na druhém konci bylo ticho.
„Tak nic.“
Telefon zavěsila.
A já si znovu uvědomil, že povinná četba má v českých domácnostech zvláštní schopnost.
Může být zadaná měsíc dopředu.
Může být na seznamu celý rok.
Může být napsaná v žákovské, v e-mailu i na nástěnce.
Ale rodič ji vždycky objeví večer před termínem.
A tehdy už nejde o literaturu.
Jde o rychlost.
O dostupnost.
O počet stran.
A hlavně o jedinou otázku:
„Nemáte to ještě kratší?“
