Článek
Bylo krátce po otevření, když do knihkupectví vešel pán kolem šedesátky. Rozhlédl se po regálech a zamířil rovnou ke mně.
„Potřeboval bych jednu knihu.“
„Jistě. Víte, jak se jmenuje?“
„Ne.“
Dobře. Začínáme podobně jako minule.
„A autora?“
„Taky nevím.“
„Dobře. Vzpomenete si alespoň, o čem byla?“
Pán se zamyslel.
„Nevím.“
Čekal jsem další informace.
„Ale viděl jsem ji v televizi.“
To už znělo nadějně. Televize je přece jen velký svět a knihy se v ní objevují v různých pořadech, reklamách, rozhovorech a doporučeních.
„V jakém pořadu?“
„Nevím.“
„Kdy přibližně?“
„Nedávno.“
„Byl to rozhovor?“
„Možná.“
„Někdo o té knize mluvil?“
„Asi.“
„A co si z toho pamatujete?“
Pán se na mě podíval s výrazem člověka, který právě vytáhl z rukávu eso.
„Byla modrá.“
Samozřejmě.
Modrá.
V knihkupectví je modrá obálka přibližně totéž jako v supermarketu rohlík. Je jich tolik, že tím prakticky nic nezjistíte.
„Světle modrá, nebo tmavě modrá?“
„Taková normální.“
Tohle slovo bych zakázal.
Normální modrá. Normální kniha. Normální velikost. Normální cena.
„Byl na obálce obrázek?“
„Myslím, že ano.“
„Čeho?“
„Nevím.“
„Byl tam člověk?“
„Asi.“
„Žena? Muž?“
„To už si nepamatuju.“
„Dům? Strom? Zvíře?“
„Možná.“
Začal jsem procházet v hlavě všechny modré knihy, které jsme měli. Byly jich desítky. A to jsme zatím nevěděli, jestli byla skutečně modrá.
„A pamatujete si, kdo ji v televizi ukazoval?“
Pán se zamyslel.
„Nějaký chlap.“
„Moderátor? Spisovatel? Herec?“
„Nevím.“
„Byl mladý?“
„Tak akorát.“
Tohle už přestával být nákup knihy a začínalo to připomínat policejní výslech svědka, který si nepamatuje vůbec nic.
„A proč ji chcete?“
„Vypadala zajímavě.“
Tady jsem pochopil, že celý případ stojí na jediné skutečnosti: kniha měla modrou obálku a pánovi se líbila.
Vzali jsme několik modrých knih z regálu.
„Tahle?“
„Ne.“
„Tahle?“
„Ne.“
„A tahle?“
„To už je moc světlá.“
Konečně.
První konkrétní informace.
„Takže byla tmavší?“
„Ano.“
Vrátil jsem se k regálu a vybral další.
„Tahle?“
Pán si ji prohlédl.
„To bude možná ona.“
„Možná?“
„Ano.“
„Pamatujete si z ní něco?“
„Ne.“
„Tak proč myslíte, že je to ona?“
Pokrčil rameny.
„Je modrá.“
V duchu jsem si pogratuloval. Po dvaceti minutách jsme se dostali přesně tam, kde jsme byli na začátku.
Nakonec si knihu koupil.
U pokladny ji ještě otočil v ruce a řekl:
„Víte, co je zajímavé?“
„Copak?“
„Já vlastně vůbec nevím, jestli je to ta kniha.“
„To je v pořádku.“
„Ale modrá byla určitě.“
A odešel.
Díval jsem se za ním a říkal si, že knihkupec je zvláštní povolání.
Jindy člověk prodává knihy podle autora, názvu nebo tématu.
U nás občas funguje i specializace na kriminalistiku podle barev.
Až příště někdo přijde a řekne, že hledá „takovou tu knihu, co byla v televizi, měla modrou obálku a myslím, že tam někdo stál“, už se nebudu ptát na další podrobnosti.
Prostě ho pošlu k modrému regálu.
Tam si totiž můžeme rovnou oba připadat jako doma.
