Článek
Jsem matka těžce postiženého syna. Každý den se starám o jeho potřeby – krmení, přebalování, rehabilitace, léky, komunikace, péče o jeho bezpečí. Je to práce na plný úvazek, ale bez směn, bez volného dne, bez nároku na dovolenou. A přestože ho miluju celým srdcem, jsem unavená. Někdy až na dno sil.
Jednou jsem si konečně přiznala, že potřebuji pomoc. Ne proto, že bych selhávala, ale protože lidské možnosti nejsou neomezené. Začala jsem se zajímat o odlehčovací služby. Doufala jsem, že najdu místo, kde se o syna dočasně postarají, abych si mohla alespoň na chvíli odpočinout, dohnat spánek, zajít k lékaři nebo prostě jen chvilku být sama sebou.
Jenže ta pomoc, kterou zákon i systém slibují, v praxi neexistovala.
Buď byly všechny kapacity plné na dlouhé měsíce dopředu. Nebo byla služba tak drahá, že jsem si ji nemohla dovolit. Nebo mi rovnou řekli, že synova diagnóza je „příliš náročná“ a nemají na něj potřebné vybavení či personál. Některé služby vůbec nefungovaly v našem kraji.
Zůstala jsem zklamaná. Unavená. A sama.
Přitom odlehčovací služba nemá být luxus. Má to být základní opora pro ty, kteří se starají o své blízké doma – často s obrovským osobním nasazením. Bez té pomoci jsme na pokraji vyčerpání. Mnohdy i psychického zhroucení. A pak už nejde jen o nás – ohrožen je i ten, o koho pečujeme.
Tímto chci apelovat na všechny, kdo mají možnost něco změnit – politiky, úředníky, vedení kraje i poskytovatele sociálních služeb: nedostupnost odlehčovacích služeb není jen číslo ve statistice. Jsou za tím skuteční lidé, skutečné rodiny, skutečné vyčerpání. A často i zoufalství.
My rodiče dětí s postižením nebo pečující osoby nechceme zázraky. Jen možnost jednou za čas vydechnout, vědět, že v tom nejsme sami – a že když opravdu potřebujeme pomoc, bude na dosah.
