Článek
Listuji v balíku reklamních letáků, které dodal ráno svědomitý roznašeč do naší poštovní schránky. Budu je muset nějak stopit, neboť dostat se do rukou mé manželky Marie, strávím následujících osmačtyřicet hodin cestováním a pořizováním potravin či věcí, které nepotřebujeme, ale jelikož jsou v akci, tak se vyplatí.
Z koupelny slyším zvuk splachovadla, následně sprchy, následně fénu. Je po idyle. V rychlosti dopíjím kafe, vyhazuji vajgla na dno odpadkového koše, větrám, uhlazuji ubrus a očekávám příchodu své drahé polovičky.
„Rozhodla jsem se dnes ozdobit stromeček,“ dí manželka se vstupem do dveří, „budeme mít alespoň pohodové Vánoce!“
„Dobrá ráno, nebo snad už poledne?“ odpovídám.
„Nech si ten sarkasmus a snes z půdy stromeček a ozdoby!“
Rezignovaně stahuji schůdky a drápu se na půdu. Všude samé krabice, ponejvíce od bot. Netušil jsem, že Maruška prošlape tolik párů ročně.
Umělohmotný stromeček objevuji hned, ale kde jsou ozdoby?
„Maruš, v které krabici jsou ozdoby?“
„Bože můj, v tý červený!“
Červených krabic je prostoru půdy asi patnáct.
„Je to na ní napsaný,“ zní zezdola.
Hledám …
„Tady je nějaká červená krabice převázaná špagátem.“
„A co je na ní napsaný?“
„Baťa.“
„Bože můj, tak se do ní podívej.“
„Nemůžu to rozvázat.“
„Tak to přestřihni!“
„Nemám nůžky.“
„Bože můj, proč lezeš na půdu bez nůžek?!!“
Nemám čím bych argumentoval. Nějakým způsobem se mi však podaří motouz sundat, a ejhle, v krabici od Bati jsou další krabičky s vánočními ozdobami. Zaplavuje mě pocit nevýslovného štěstí.
„Našel jsem,“ hlásím hrdě dolů.
„Tak mi to podej!“
S úlevou slézám dolů, vytahuji schůdky a dávám si tajně na oslavu vítězství panáka kořalky. Poté se skládám se do křesla.
„Snad mi s tím pomůžeš,“ káže Marie.
Odpovědět, že prohlásila zdobení stromečku vlastními silami, mi nepřipadá zrovna k zachování nedělní pohody taktická. Zvedám svou tělesnou schránku z křesla a sunu se pomalu na místo činu.
„Aby ses neztrhal, věš ozdoby!“
„Kam to mám věšet ?“
Bože můj, na stromeček přeci!“
Beru první ozdobu.
„Není tu háček.“
„A ty si nesundal tu plátěnou tašku se svíčkami a háčky?!“
Mlčím.
Rezignovaně znovu stahuji schůdky a drápu se na půdu. Všude samé krabice, ponejvíce od bot. Kde je plátěná taška? Bojím se zeptat. Najednou ale vidím v rohu půdy koženou kabelu po tchyni a matně si vybavuji, že se objevovala v čase zdobení stromečku na podlaze obýváku. Tedy ta kabela, nikoli tchyně. Pro jistotu rozepínám zip a opět mě zaplavuje pocit nevýslovného štěstí a dokonce i pýchy nad svou genialitou. Snáším tašku, dávám si tajně dalšího panáka.
Na očko ozdoby navlékám háček a věším na stromeček.
„Kam to věšíš, tam to nebude vidět. Musíš do předu!“
Přemisťuji polohu ozdoby.
Zapínám rychlovarnou konvici, aby nebylo slyšet, že otevírám lednici a dávám si dalšího panáka. Tentokráte rovnou z flašky.
„Ty si teď budeš vařit kafe?!“
„Ne miláčku, já jenom zavadil o páčku …“
Po dvouhodinovém úsilí je stromeček ozdoben.
Marie si ho zálibně prohlíží.
Bohužel umělohmotný stromek není již nejmladší a po zemi se válí množství opadaného umělohmotného jehličí.
„Musím to zamést… Ne, spusť toho robota“, káže Marie.
Chudák Čapek, nevím o co se jedná ….
„Bože můj, je tamhle v koutě a tady máš ovládadlo.“
Střídavě koukám do kouta, kde je zaparkovaná bílá oválná placka a střídavě na ovlávadlo podobné televiznímu, ale s podstatně méně čudlíky. Propadám depresi.
„Bože můj, inženýr a neumí zapnout lux. Dej to sem!“
S úlevou jdu do ledničky pro další dávku alkoholu.
Bílá placka se sune po podlaze a docela úspěšně se potýká s napadeným svinstvem.
„Odnes tu krabici a tašku na půdu, ať to tady nepřekáží!“
Rezignovaně znovu stahuji schůdky a drápu se na půdu. Už mi to jde o poznání hůře, než předchozí dvě návštěvy. Všude samé krabice, ponejvíce od bot. Strkám krabici od ozdob a tašku po tchyni hned za vlez a opatrně se sunu dolů.
Na třetím schůdku otřese domem dutá rána a srdcervoucí řev. Marie zapomněla na robota a uklouzla po něm.
Snažím se být co nejdříve u ní, moc mi to ale nejde.
„Mám asi zlomenou nohu! Odvez mě do nemocnice!“
V mém stavu to nepřipadá v úvahu.
„Zavolám Ti záchranku,“ blekotám.
„To mám za to, že jsem na všechno sama a Ty mi s ničím nepomůžeš!“ pláče Marie.
Záchranka tu byla za čtvrt hodinky. Marii zafixovali kotník, naložili na nosítka a odvezli do nemocnice. Po úspěšné operaci, instalování titanové dlahy a dvanácti šroubů, leží na ortopedii s nohou na šibenici. Primář mě ubezpečil, že po svátcích ji propustí do domácího léčení.
Štědrý večer, začíná posvátná noc, pohoda, klid. Večeřím tlačenku s cibulí a stýská se mi po Marušce.
