Mohla by být homosexualita u mužů částečně dědičná?

Nezávislá skupina vědkyň a vědců z českých i zahraničních výzkumných institucí odpovídá na vaše dotazy. Některé odpovědi pak sdílí i na sociálních sítích Facebook, Instagram, Threads, Bluesky a zde na Médiu.

Homosexualita u mužů i u žen je částečně ovlivněna geny – to znamená, že existují genetické rozdíly mezi homosexuálními a heterosexuálními lidmi, a předpokládá se, že se tyto genetické rozdíly na vzniku sexuální orientace podílí. Nepřímým dokladem vlivu genů na sexuální orientaci jsou analýzy rodokmenů. Ty ukazují, že homosexuální lidé mají mezi svými příbuznými větší zastoupení homosexuálů než heterosexuální lidé, což platí jak pro muže [1, 2], tak pro ženy [3].

K podobnému závěru docházejí i studie dvojčat. Pokud je jedno z jednovaječných dvojčat (která jsou geneticky téměř totožná) homosexuální, je vyšší pravděpodobnost, že homosexuální bude i to druhé. U dvojvaječných dvojčat (která sdílí jen polovinu genů, stejně jako běžní sourozenci) tato shoda nastává méně často. Toto zjištění opět platí pro muže i pro ženy [4–6].

Řada novějších studií se kromě rodokmenových analýz zaměřovala i na zkoumání DNA homosexuálních a heterosexuálních lidí molekulárně-biologickými metodami – a našla rozdíly. Na počátku devadesátých let vyvolalo nadšení několik studií, které identifikovaly konkrétní oblasti v lidském genomu, jež by mohly být spojeny s mužskou homosexualitou [7, 8]. Z těchto studií vzešla představa tzv. „genu homosexuality“, tedy myšlenky, že za sexuální orientaci je zodpovědný jeden, maximálně několik málo genů. Jejich objevením by tudíž otázka genetické podmíněnosti homosexuality byla vyřešená.

Na základě současných studií ovšem můžeme s jistotou říci, že koncept „genu homosexuality“ je mylný. Nové studie včetně dvou metaanalýz (každá založená na dvou individuálních studiích; metaanalýza je studie, která dává dohromady výsledky předchozích individuálních studií) zjistily vícero míst v lidské DNA, která jsou spojena s mužskou i ženskou sexuální orientací. Genů, které lidskou sexuální orientaci ovlivňují, je pravděpodobně vysoké množství a každý sám o sobě má pouze malý účinek [9–12]. Hlavním úskalím většiny těchto studií je malý počet zahrnutých jedinců, což v důsledku může vést k tomu, že ne všechny geny slabého účinku jsou zjištěny a naopak, účinky jiných genů mohou být nadhodnocovány.

Geny jsou však za sexuální orientaci zodpovědné jen částečně. I podle poměrně optimistických odhadů byl jejich vliv (tzv. dědivost) vyčíslen na zhruba jednu třetinu [9, 10], což je podobně velký vliv, jaký mají geny na osobnostní vlastnosti jako přívětivost nebo svědomitost [13]. Mezi další faktory, které se velice pravděpodobně podílí na vzniku sexuální orientace, patří účinek pohlavních hormonů na plod před narozením a imunitní procesy mezi matkou a vyvíjejícím se plodem [14].

Sexuální orientace má tedy svou biologickou podstatu, která je vrozená. To, jak se člověk sám označuje a jak svou orientaci popisuje – tedy jeho sebeidentifikace – se však může v průběhu života měnit. Na sebeidentifikaci mohou mít vliv sociální a kulturní faktory, například dostupné vzory v okolí nebo v médiích, či osobní zkušenosti s partnery různých pohlaví [15, 16]. Změna v sebeidentifikaci nicméně nemusí nutně znamenat, že se samotná sexuální orientace člověka skutečně změnila.

Kromě genů se tedy o sexuální orientaci rozhoduje řada dalších faktorů a nelze jednoduše říci, že by se homosexualita dědila z rodiče na potomka. I když mají příbuzní homosexuálních lidí, včetně jejich dětí, vyšší pravděpodobnost, že sami budou homosexuální [1], většina homosexuálů se narodí heterosexuálním rodičům, a naopak – většina potomků homosexuálů je heterosexuální. Dosavadní studie se spíše zaměřily na homosexuální muže z bělošské západní populace – je proto nutné výsledky těchto studií interpretovat s opatrností a vědomím jejich omezené obecné platnosti.

Pro Zeptej se vědce odpovídal Jakub

Mgr. Jakub Fořt, Katedra zoologie, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy; Katedra psychologie a věd o životě, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy

Odbornou revizi poskytla Mgr. Jana Drábová, Ph.D., Ústav biologie a lékařské genetiky, 2. lékařská fakulta Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole

Odpověď editovali Luděk Vašta, Markéta Brůnová a Dr. Ing. Kristýna Lapčíková , Ústav analytické chemie, VŠCHT Praha

[1] https://doi.org/10.1007/s10508-009-9499-1

[2] https://doi.org/10.1098/rspb.2004.2872

[3] https://doi.org/10.1007/s12110-017-9309-8

[4] https://doi.org/10.1177/1529100616637616

[5] https://doi.org/10.1007/s10508-008-9386-1

[6] https://doi.org/10.1016/j.tig.2024.12.005

[7] https://doi.org/10.1126/science.8332896

[8] https://doi.org/10.1038/ng1195-248

[9] https://doi.org/10.1126/science.aat7693

[10] https://doi.org/10.1038/s41598-017-15736-4

[11] https://doi.org/10.1007/s10508-021-02035-3

[12] https://doi.org/10.1038/s41421-021-00341-7

[13] https://doi.org/10.1037/bul0000017

[14] https://doi.org/10.1016/j.yhbeh.2019.104659

[15] https://doi.org/10.1007/s13178-023-00874-4

[16] https://doi.org/10.1007/s11930-016-0092-z

Projekt Zeptej se vědce propojuje vědeckou a nevědeckou veřejnost. Máte-li na vědce nějaký dotaz, zeptejte se nás na webu nebo sociálních sítích Facebook, Twitter, Instagram či Bluesky. Líbí se vám naše příspěvky? Budeme rádi, když podpoříte naši činnost: darujme.cz/projekt/1209422