Článek
Deset let.
Šest let fakulty. Čtyři roky předatestační přípravy. Stovky hodin praxe. Tisíce hodin učení. Zkoušky, státnice, kmen, atestace. Zatímco spolužáci ze střední už mají kariéru, hypotéku, děti, vy stále sedíte nad skripty a učíte se dávky léků, které při chybě mohou zabít.
A pak přijde realita.
První plná výplata po letech studia a služeb. A vy zjistíte, že když to přepočítáte na hodiny, pohybujete se v částkách, které v jiných oborech dostane člověk bez desetileté přípravy a bez rizika trestní odpovědnosti.
Ne, to není útok na uklízečky. Jejich práce je potřebná a náročná. Ale nenesou právní odpovědnost za smrt. Nepodepisují dokumentaci, která může skončit u soudu. Nerozhodují ve tři ráno, zda ještě pokračovat v léčbě, nebo ji ukončit.
My ano.
Když máte 24hodinovou službu, neznamená to, že 24 hodin sedíte. Znamená to, že 24 hodin nesete odpovědnost. Každý telefon může být začátkem katastrofy. Každé pípnutí monitoru může znamenat zástavu.
Po takové službě jdete domů. Unavení. Rozklepaní. A víte, že za dva dny jdete znovu.
Společnost ale často slyší jen finální číslo. „Doktor bere tolik a tolik.“ Jenže už neslyší, že je to za 250 nebo 300 hodin měsíčně. Že bez přesčasů by se mnozí na tu částku vůbec nedostali.
Zkuste si to představit jinak.
Představte si, že každé vaše pracovní rozhodnutí může skončit titulkem v novinách. Představte si, že když uděláte chybu, nejde jen o reklamaci, ale o lidský život. A pak si představte, že finanční ohodnocení je nastavené tak, že bez extrémního množství přesčasů sotva dosáhnete důstojné životní úrovně.
Kdo do toho půjde?
Mladí medici to vidí. Vidí unavené sekundáře, kteří po službě vypadají o deset let starší. Vidí lékaře po čtyřicítce s hypertenzí a chronickou únavou. Vidí kolegy, kteří odcházejí do zahraničí, kde mají méně služeb a vyšší plat.
A ptají se: Proč zůstávat?
Argument „je to poslání“ přestává fungovat. Poslání je krásné slovo, ale nezaplatí nájem. Poslání vám nepomůže, když řešíte, jestli si můžete dovolit další specializační kurz, který si často hradíte sami.
Navíc se od lékaře očekává dokonalost. Empatie. Nekonečná trpělivost. Odbornost na špičkové úrovni. A když si dovolí říct, že je přetížený nebo že by měl být lépe zaplacen, je označen za nenažraného.
To je ten paradox.
Chceme špičkové zdravotnictví. Nejmodernější léčbu. Okamžitou dostupnost péče. Ale zároveň nám přijde nevhodné, aby lidé, kteří ten systém drží nad vodou, byli nadstandardně ohodnoceni.
Realita oddělení je jiná než představa veřejnosti.
Ve 4 ráno stojíte u lůžka pacienta v septickém šoku. Přepočítáváte dávky noradrenalinu, sledujete diurézu, řešíte ventilaci. V hlavě běží diferenciální diagnostika, v zádech bolest z dvaceti hodin na nohou. A víte, že pokud to nezvládnete, někdo zemře.
Tohle není běžná kancelářská chyba. Tohle je definitivní.
A pak přijde výplatní páska, která vám tiše říká, že systém si téhle zátěže cení jen omezeně.
Nejde o závist vůči jiným profesím. Jde o proporci. O to, že když společnost deklaruje, že lidský život je nejvyšší hodnota, mělo by se to odrazit i v tom, jak odměňuje ty, kteří za něj nesou odpovědnost.
Dnes ještě systém stojí na lidech, kteří to dělají ze setrvačnosti, z loajality, z vnitřního přesvědčení. Ale každá generace má své limity.
Když mladý lékař zjistí, že po deseti letech přípravy je finančně srovnatelný s profesemi bez podobné odpovědnosti a rizika, začne přemýšlet racionálně. A racionální úvaha často vede jinam než k setrvání v přetíženém systému.
Možná se to neprojeví zítra. Možná ani příští rok. Ale postupně bude ubývat těch, kteří jsou ochotni sloužit 24 hodin v kuse a pak si vyslechnout, že by měli být vděční.
Otázka tedy nezní, jestli jsou lékaři přeplacení, nebo podplacení.
Otázka zní: Jakou hodnotu má v této zemi odpovědnost za lidský život?
A ještě jedna: Až budete jednou ve tři ráno potřebovat někoho, kdo udělá správné rozhodnutí během deseti sekund, bude tu někdo, kdo do toho systému chtěl vstoupit?
Deset let studia. 24hodinové služby. Odpovědnost za smrt.
Kdo chce být ještě lékař?
