Článek
Myslel jsem si, že v nemocnici se řeší všechno potichu. Diagnózy šeptem, prognózy opatrně, chyby ideálně nikdy. Jenže pak jsem byl svědkem situace, která mi ukázala, že největší riziko v českém zdravotnictví není infekce, ale lidská pusa.
Ležel jsem na pokoji, čekal na vizitu a snažil se tvářit zdravě, aby mě třeba pustili domů dřív. Vedle mě ležel pán po operaci kolene, typický pacient: župan, bačkory, výraz „už mi nikdo nic neříkejte“. A právě on se stal hlavním nositelem skandální informace.
Na chodbě stáli dva doktoři. Mysleli si, že jsou mimo doslech. Což je v nemocnici asi tak bezpečný předpoklad jako že wifi bude fungovat.
„Ten jeho postup byl úplně špatně,“ řekl první doktor.
„Jako fakt? Já myslel, že to tak má být,“ odpověděl druhý.
„Ne. Měl mu dát jinou dávku. Tohle je prostě chyba.“
Slovo chyba zaznělo dost hlasitě. A pán s kolenem zrovna vyšel z pokoje.
Zastavil se. Zvedl obočí. Zapnul vnitřní diktafon.
„Počkejte, to mluvíte o doktoru Novákovi?“ zeptal se zcela nevinně.
Oba doktoři ztuhli jak figuríny v lékařském muzeu.
„No… ehm… my jsme to mysleli obecně,“ zkusil první.
„Protože on mi dával dávku včera. A teď říkáte, že to byla chyba?“ pokračoval pacient tónem člověka, který právě objevil zlatý důl na drby.
Ticho. Takové to trapné, husté ticho, co by se dalo podat infuzí.
„Já… no… šlo o teoretickou úvahu,“ zamumlal doktor.
„Takže jsem pokus?“ zeptal se pán.
A v tu chvíli bylo jasné, že je zle. Ne odborně. Společensky.
Pán se vrátil na pokoj a během tří minut už jsem to věděl i já.
„Slyšel jsem, že ten doktor, co mě operoval, udělal chybu,“ oznámil mi slavnostně, jako by právě odhalil politickou aféru.
„Kdo vám to řekl?“ zeptal jsem se.
„Ten druhý doktor. Na chodbě.“
Takže to bylo oficiální. Lékařská pomluva potvrzená pacientem. Nejvyšší level trapnosti.
Během další hodiny už to vědělo celé patro. Sestry, sanitář, uklízečka. Dokonce i automat na kávu vypadal, že je v obraze.
A pak přišel doktor Novák.
„Dobrý den, jak se cítíte?“ zeptal se profesionálně.
Pán se na něj podíval a řekl: „No, prý jste mi včera dal špatnou dávku.“
Doktor Novák zbledl rychleji než pacient při odběru krve.
„Prosím? Kdo vám to řekl?“
„Váš kolega. Na chodbě. Říkal, že to byla chyba.“
A bylo po iluzi kolegiality.
Doktor Novák odešel bez slova. O deset minut později se z chodby ozval zvýšený hlas.
„Ty si o mně vykládáš pacientům, že dělám chyby?!“
„Já jsem to nemyslel takhle!“
„Tak jak?!“
Dveře otevřené, my všichni poslouchali. Pacienti, co normálně neslyší ani vlastní jméno, najednou měli sluch jak netopýři.
„Řešíš mě na chodbě místo se mnou!“ křičel Novák.
„Byla to odborná diskuze!“
„Odborná diskuze se nevede před člověkem v županu!“
To už nebyla medicína. To byl rozchodový rozhovor.
Primář se objevil ve dveřích s výrazem unaveného otce dvou puberťáků.
„Pánové, tohle není porada, ale oddělení.“
Ticho. Trapné. Všichni se tvářili, že se nic nestalo. Jen pacienti měli nové téma na celý den.
Nejvíc absurdní na tom bylo, že nakonec se ukázalo, že žádná chyba nebyla. Šlo jen o jiný postup, jiný názor, jinou školu. Medicínský spor převedený do bulváru díky jedné větě pronesené nahlas.
A já si z toho odnesl jednoduché ponaučení:
V nemocnici není největší riziko špatná diagnóza. Největší riziko je, když si doktoři myslí, že je nikdo neposlouchá. Protože pacient možná nerozumí latinsky, ale slovo chyba pozná úplně bezpečně. A pak už to jede samo.
