Článek
Přijel sanitkou. To je vždycky silný vstup. Když někdo přijede sanitkou, všichni v čekárně ztichnou, sestřičky zrychlí a pacient automaticky získá status „něco vážného se děje“.
Ležel na lehátku, bledý, zpocený, s očima dokořán.
„Pane doktore, já mám infarkt,“ řekl dřív, než jsem se stihl představit.
To je hezké. Sebediagnostika rovnou na úrovni kardiologie.
„Co cítíte?“ zeptal jsem se.
„Tlak na hrudi. Nemůžu se nadechnout. Motá se mi hlava. Brní mi ruce. Buší mi srdce. Myslel jsem, že umřu.“
Ano. To je učebnicový popis infarktu. Nebo taky učebnicový popis panické ataky. Ty dvě věci jsou symptomaticky tak podobné, že by se daly zaměnit i v odborném testu.
Rozdíl je jen v tom, že infarkt vás zabije. Panická ataka vás o tom jen přesvědčí.
„A kdy to začalo?“
„Asi před půl hodinou. Seděl jsem v autě.“
„Dělal jste něco zvláštního?“
„No… byl jsem na obědě.“
A tady se dostáváme k části, kterou pacienti obvykle nepovažují za důležitou, ale medicína ji miluje.
„Co jste měl k obědu?“
„Řízek. Hranolky. Tatarku. A pak tři kávy.“
Tři kávy. To je v kardiologii samostatná riziková kategorie. Zvlášť když jsou podané na plný žaludek, ve stresu a v kombinaci s vnitřní existenciální panikou.
„A jaký jste měl den?“ zeptal jsem se.
„Strašnej. Pohádal jsem se se šéfem, nestíhám termíny, doma je dusno, peníze, děti, všechno.“
Takže shrnuto: stres, přetížení, špatný oběd, hodně kofeinu a tělo v permanentním pohotovostním režimu.
To není infarkt. To je nervový systém, který zmáčkl červené tlačítko.
Vyšetření bylo rychlé. EKG v normě. Tlak lehce zvýšený, ale nic dramatického. Saturace v pořádku. Srdce bije jako o život. Doslova.
„Takže infarkt to není?“ zeptal se opatrně.
„Ne,“ řekl jsem. „Máte panickou ataku.“
Podíval se na mě uraženě. „Takže si to vymýšlím?“
To je nejčastější reakce. Lidi mají pocit, že když je něco psychické, tak je to méně skutečné. Jako by si tělo jen hrálo.
Jenže panická ataka je jedna z nejintenzivnějších tělesných zkušeností vůbec. Mozek vyhodnotí situaci jako ohrožení života a spustí plný poplachový režim.
Adrenalin. Zrychlený tep. Stažené cévy. Zrychlené dýchání. Tlak na hrudi. Brnění končetin. Pocit smrti.
To není herectví. To je evoluční mechanismus, který kdysi zachraňoval lidi před šavlozubým tygrem. Dnes ho spouští e-mail od šéfa a smažený sýr.
„Ale mně fakt bylo hrozně,“ bránil se.
„Já vím,“ řekl jsem. „Panická ataka se jmenuje panická právě proto, že je to panika.“
To není nervozita. To není stres. To je pocit, že končíte. A tělo vám to odprezentuje se vší vážností, včetně fyzických symptomů, které by přesvědčily i zkušeného kardiologa.
„A co ten tlak na hrudi?“
„To jsou stažené svaly a hyperventilace.“
„A bušení srdce?“
„Adrenalin.“
„A brnění?“
„Změna hladiny CO₂ v krvi.“
Všechno vysvětlitelné. Nic smrtelného. Jen velmi nepříjemné.
„Takže jsem neumíral?“ zeptal se trochu zklamaně.
Ano. Trochu zklamaně. Protože když už jednou čekáte infarkt, je panická ataka taková slabší verze konce světa.
„Ne. Ale vaše tělo si to myslelo.“
A to je na tom to nejhorší. Mozek neumí rozlišit mezi skutečným ohrožením a psychickým. Když si myslí, že je konec, tělo reaguje naplno. Bez ohledu na realitu.
„A co s tím mám dělat?“ zeptal se.
To je vždycky ta klíčová otázka. Protože lidi chtějí lék. Něco, co to vypne. Ideálně jednou tabletou.
Jenže panická ataka není porucha srdce. Je to porucha vnitřního nastavení. Přetížený nervový systém. Dlouhodobý stres. Nezpracované emoce. Tlak na výkon. Žádný odpočinek.
A k tomu řízek s hranolkama a tři kávy.
To je kombinace, která by spustila poplach i u zenového mnicha.
„Takže mi není nic?“
„Něco vám je. Jen to není infarkt.“
Je mu:
– dlouhodobě blbě
– málo spí
– hodně se stresuje
– přetěžuje se
– ignoruje signály těla
A tělo mu to jednou vyneslo na stůl v podobě simulace smrti.
Protože jemné signály typu únava, podrážděnost, napětí v ramenou a špatné spaní ignoroval. Tak přišel silnější.
Panická ataka je ultimátní notifikace nervového systému: už stačí.
Doporučil jsem mu:
– omezit kávu
– jíst normálně
– spát
– hýbat se
– řešit stres
– přestat googlit „příznaky infarktu“ při každém bodnutí na hrudi
Podíval se na mě skepticky. „A neměl bych si nechat udělat ještě nějaké testy? Pro jistotu?“
Ano. Pro jistotu. To je další součást paniky. Potřeba mít stoprocentní potvrzení, že neumřu. Což je mimochodem něco, co medicína neumí slíbit ani zdravému člověku.
Do karty jsem si napsal: pacient přijat pro podezření na infarkt, diagnóza panická ataka v kombinaci s dietní chybou a stresem.
Odešel po svých. Lehce se styděl. Lehce se smál. Ale hlavně se mu ulevilo, že neumřel.
Myslel si, že má infarkt.
Měl panickou ataku a špatný oběd.
A to je možná nejpřesnější popis moderního člověka. Tělo křičí, mozek panikaří, srdce bije, ale skutečný problém není v cévách.
Je v tom, že žijeme tak, jako by byl každý den krizový scénář. A pak se divíme, že si to tělo jednoho dne vezme doslova. A spustí poplach, jako by šlo o život. Protože z jeho pohledu už dávno jde. Jen ne o ten fyzický.
