Článek
Když jsem nastoupil na ARO, myslel jsem si, že jsem připravený. Měl jsem za sebou roky studia, praxe na urgentu, první resuscitace, první oznámení úmrtí rodině. Říkal jsem si, že jsem otrlý.
Nebyl jsem.
Na ARO nechodí lidé s rýmou. Přicházejí ti, jejichž tělo selhává. Ventilátory, katecholaminy, dialýza, masivní antibiotika. Lidský organismus rozložený na hodnoty v monitorech. Tlak, saturace, laktát. Čísla, která rozhodují o životě.
První noc jsem odcházel domů a měl pocit, že mi někdo sedí na hrudi. Třicetiletý chlap po těžkém úrazu. Dva dny jsme ho drželi nad vodou. Třetí den multiorgánové selhání. Konec.
Viděl jsem jeho přítelkyni, jak se hroutí u postele plné hadiček. Věděl jsem, že jsme udělali maximum. Stejně jsem měl pocit, že jsme selhali.
Druhý týden jsem brečel na toaletě. Zavřel jsem se do kabinky, opřel čelo o dveře a snažil se nadechnout. Za deset minut jsem si umyl obličej studenou vodou a šel zpátky nastavovat ventilátor.
Třetí týden už jsem nebrečel.
Ne proto, že by mi to bylo jedno. Ale proto, že jsem pochopil jednoduchou věc: pokud si každé úmrtí pustím pod kůži naplno, dlouho to nevydržím.
Na ARO vás nikdo oficiálně neučí vypnout emoce. Nikdo vám to neřekne na školení. Naučíte se to pozorováním starších kolegů. Krátké věty. Věcný tón. Žádná velká gesta.
„Progrese sepse.“
„Nereaguje na léčbu.“
„Indikujeme paliativní postup.“
Je to jazyk přežití.
Pacient číslo tři na pokoji šest není číslo. Je to otec dvou dětí. Ale pokud si ho v hlavě necháte jako „otce dvou dětí“, neuděláte rozhodnutí, které je potřeba. Nebo ho uděláte pozdě.
ARO je neustálá tenká hranice mezi bojem a přijetím konce. Každý den se ptáte: má to ještě smysl? Je to léčba, nebo už jen prodlužování umírání? A každé rozhodnutí nese obrovskou váhu.
Jednou jsme ukončovali marnou léčbu u mladé ženy po masivním krvácení do mozku. Mozková smrt. Medicínsky jasno. Lidsky peklo. Rodiče seděli naproti mně a čekali, že řeknu něco, co to změní.
Neřekl jsem.
Vysvětlil jsem fakta. Klidně. Srozumitelně. Profesionálně. Uvnitř jsem cítil tlak, který se nedá popsat.
Když pak odešli, kolega se na mě podíval a jen řekl: „Dobrý.“
To „dobrý“ neznamenalo, že je to v pořádku. Znamenalo: zvládl jsi to bez zhroucení. Můžeš pokračovat.
Vypnout emoce neznamená stát se bezcitným. Znamená oddělit dvě roviny. V jedné jste lékař – analyzujete, rozhodujete, nesete odpovědnost. Ve druhé jste člověk – cítíte strach, lítost, někdy i vztek.
Problém je, že ta druhá rovina si vždycky najde cestu ven.
Někdy v noci, když nemůžete spát.
Někdy doma, když vás rozhodí maličkost.
Někdy ve chvíli, kdy si uvědomíte, že už vás smrt nepřekvapuje.
To je možná nejděsivější moment. Když si všimnete, že zpráva o úmrtí ve vás nevyvolá šok. Jen automatickou reakci: vyplnit dokumentaci, zavolat rodině, připravit lůžko.
Je to obranný mechanismus. Bez něj by ARO personál vyhořel během měsíců.
Ale každý obranný mechanismus má svou cenu.
Cena je v odcizení. V tom, že někdy působíte chladně. Že vás rodina vnímá jako stroje. Že sami sebe občas nepoznáváte.
Nejsme stroje. Jen jsme se naučili fungovat pod extrémním tlakem.
Občas se mě někdo zeptá: „Jak to můžete dělat?“
Odpovídám: „Někdo to dělat musí.“
Pravda je složitější. Děláme to, protože víme, že někdy to vyjde. Že pacient, který byl na hraně, se za měsíc přijde poděkovat. Že ventilátor se vypne a člověk se nadechne sám.
Tyhle chvíle drží celý systém nad vodou.
Ale mezi nimi je spousta smrti. Spousta rozhodnutí. Spousta okamžiků, kdy musíte potlačit vlastní emoci, abyste mohli udělat správný krok.
Na ARO vás naučí vypnout emoce.
Ne proto, že by to bylo správné.
Ale proto, že jinak byste to nepřežili.
