Článek
Vždycky jsem si myslel, že porada v nemocnici je něco jako svatý rituál. Lidi v bílých pláštích, odborné termíny, grafy, statistiky a maximálně tiché povzdechnutí nad rozpočtem. Jenže realita? Realita je spíš něco mezi stand-upem, terapií vzteku a verbální bitkou v šatně po prohraném zápase.
Ležel jsem na oddělení a čekal na vizitu. Místnost byla klidná, až podezřele. A pak se z vedlejší místnosti, kde se konala porada, ozval první zvýšený hlas.
„To si snad děláte srandu!“
Zpozorněl jsem. Když lékař říká „to si snad děláte srandu“, většinou to neznamená nic dobrého.
„Já tady nejsem od toho, abych po vás uklízel tyhle kraviny!“ pokračoval hlas, očividně primář.
Krava… co? To už znělo spíš jako hádka na stavbě než ve zdravotnictví.
Dveře byly zavřené, ale stěny tak tenké, že bych klidně mohl dělat oficiální zápis z porady. A podle výrazů ostatních pacientů jsem nebyl jediný, kdo poslouchal.
„Jestli to takhle povedeš dál, tak se na to můžu rovnou vykašlat!“ ozval se další hlas.
„Tak se na to vykašli! Aspoň tu nebude bordel!“
Bordel. Na poradě lékařů. To už bylo jasné, že někdo ztratil nervy i slovník.
Paní na vedlejší posteli se ke mně naklonila a šeptla: „Tohle jsem slyšela naposledy doma, když se hádali syn s manželem.“
Jenže tady nešlo o rodinu. Tady šlo o lidi, co mají zítra operovat jiné lidi.
Hlas se stupňoval.
„Ty mi nebudeš říkat, jak mám dělat svou práci!“
„Tak ji ale dělej pořádně, sakra!“
Sakra byla ještě to nejmírnější slovo. Pak už přišla slova, která se běžně cenzurují v televizi po osmé večer. A rozhodně nepatří do operačního sálu, kde se jinak řeší sterilita, hygiena a etika.
„Tohle je úplně v prd…,“ zaznělo.
Následovalo několik výrazů, které bych nečekal od lidí s titulem před i za jménem. Jeden z pacientů dokonce začal zapisovat do mobilu, prý „pro jistotu“.
Nejabsurdnější bylo, že se nikdo nesnažil mluvit potichu. Naopak. Jako by šlo o soutěž, kdo má hlasivky silnější.
„Já už mám plné zuby toho, že se tu všechno fláká!“
„A já mám plné zuby tebe!“
To už nebyla porada. To byl rozvod v přímém přenosu.
V jednu chvíli někdo práskl do stolu tak silně, že se nám na pokoji rozvibrovala sklenička s vodou. Přísahám, že kdybych měl EKG, tak by mi to nakreslilo srdeční infarkt z druhé ruky.
A pak přišla ta největší ironie. Mezi všemi těmi nadávkami, křikem a osobními útoky zazněla věta:
„My tady přece musíme působit profesionálně!“
V tu chvíli se jeden pán rozesmál nahlas. Upřímně, byl jsem rád, že nejsem jediný, komu došlo, jak absurdně to zní.
Porada pokračovala ještě asi deset minut. Dozvěděli jsme se, že někdo je neschopný, někdo líný, někdo by měl odejít, někdo by měl držet hubu a někdo by měl konečně začít myslet. Medicínské termíny zazněly tak dva. Zbytek byl čistý emocionální freestyle.
Nakonec se dveře otevřely. Z místnosti vyšli lékaři s kamennými tvářemi, upravenými plášti a profesionálním výrazem, jako by se právě vrátili z kongresu o empatii.
„Dobrý den, jak se cítíte?“ zeptal se jeden z nich mě.
Měl jsem chuť odpovědět: „Psychicky? Po vaší poradě asi víc než vy.“
Ale radši jsem mlčel.
Najednou byli zase klidní, usměvaví, zdvořilí. Sestry dostaly pokyny, pacienti dostali léky a nemocnice se vrátila do normálního režimu. Jako by se nic nestalo.
Jenže my jsme věděli svoje.
Viděli jsme, že za těmi bílými plášti nejsou bohové medicíny, ale normální lidi se stresem, egem, únavou a slovníkem, který by se hodil spíš do šatny hokejistů než na poradu o zdravotní péči.
A paradoxně mi to celé připadalo lidské. Děsivé, skandální, neprofesionální – ale lidské. Protože když někdo denně rozhoduje o životech, občas prostě nevybuchne pacient. Občas vybuchne doktor.
A jediné, co je na tom opravdu špatně, je, že to slyší ti, kvůli kterým by se měli držet nejvíc. Pacienti totiž přicházejí do nemocnice pro klid. A místo toho občas dostanou bonusový program: reality show s názvem Lékaři bez filtru.
