Článek
Noční služby, odpovědnost za smrt – a výplata k smíchu. Proč mlčíme?
Je 2:43 ráno. Oddělení je tiché jen zdánlivě. Monitory pípají v nepravidelném rytmu, ventilátory syčí, někdo na pokoji číslo tři tiše sténá. Sedím u počítače a snažím se dopsat zprávu, ale v hlavě mi běží jediné: nesmím udělat chybu.
Za posledních 18 hodin jsem spal asi dvacet minut. Studená káva, třetí energetický nápoj, hlava těžká jako olovo. Přesto mám rozhodovat o dávkách léků, o tom, koho převézt na vyšší pracoviště, komu už další agresivní léčba nepomůže.
Jedno špatné rozhodnutí a někdo umře.
To není dramatizace. To je běžná noční služba.
Ve 3:12 přijde volání z příjmu. Kolaps, bezvědomí, podezření na masivní embolii. Běžíme. Adrenalin vás na chvíli probere. Intubace, léky, komprese. Pot na čele, ruce jedou automaticky. Někde vzadu v hlavě ale cítíte únavu, která zpomaluje reakce o zlomek sekundy. A zlomek sekundy někdy rozhoduje.
Pacienta se podaří stabilizovat. Zatím.
Vrátím se na oddělení a otevřu výplatní pásku, která mi přišla během služby do mailu. Dělám to občas schválně. Konfrontace reality s tím, co právě dělám.
Když to přepočítám na hodiny, vychází mi částka, za kterou si někteří lidé ani nesednou za volant taxi. Já za ni nesu právní i morální odpovědnost za desítky lidí.
Nejde jen o peníze. Jde o poměr mezi rizikem, odpovědností a ohodnocením. Když se spletu já, řeší to nemocnice, právníci, znalci. Možná soud. Možná celoživotní stigma. Když se systém dlouhodobě plete v nastavení podmínek, nestane se nic.
Ráno přijde primář a zeptá se, jaká byla noc. Řeknu: „Náročná, ale zvládli jsme.“ Neřeknu, že jsem si na chvíli během resuscitace uvědomil, že už sotva držím koncentraci. Neřeknu, že jsem měl strach, jestli mi něco neuniká.
Mlčíme.
Mlčíme před pacienty, protože jim nechceme brát důvěru. Mlčíme před rodinou, protože nechceme přenášet tíhu domů. Mlčíme před veřejností, protože nechceme znít jako ti, co si stěžují.
A taky mlčíme mezi sebou. Protože přiznat, že jste vyčerpaní, zní jako slabost.
Pamatuju si první noční služby po škole. Byl jsem hrdý. Měl jsem pocit, že jsem konečně „opravdový doktor“. Každý alarm byl výzva. Každé rozhodnutí důkaz, že na to mám.
Po letech je to jiné. Alarm je stres. Rozhodnutí je zátěž, kterou si nesete domů. Smrt pacienta není jen medicínský výsledek, ale konkrétní tvář, která se vám vrací ve snech.
Jednou jsem po službě jel domů a na semaforu jsem na vteřinu usnul. Probudilo mě zatroubení auta za mnou. V tu chvíli mi došlo, že ohrožuju nejen sebe, ale i ostatní. Po 24 hodinách v nemocnici sedám za volant v horším stavu, než kdybych pil.
A druhý den jdu znovu.
Často slýchám, že medicína je poslání. Ano, je. Ale poslání není argument pro to, aby se ignorovaly limity lidského těla a psychiky. Poslání vám nezaplatí hypotéku. Poslání vás neochrání před vyhořením.
Když se bavíme o platech lékařů, veřejnost si představí cifru bez kontextu. Nevidí počet hodin. Nevidí víkendy, svátky, noci. Nevidí to ticho ve 4 ráno, kdy stojíte u lůžka a víte, že další dávka léku může být poslední, kterou ten člověk dostane.
Nevidí odpovědnost za smrt.
Nejde o to, že bychom chtěli být milionáři. Jde o signál. O to, jakou hodnotu má v téhle zemi rozhodování o lidském životě. Jakou hodnotu má zkušenost, roky studia, specializace, kontinuální vzdělávání.
Když mladý lékař zjistí, že po letech studia a atestacích má v čistém částku, která sotva odpovídá míře odpovědnosti, začne počítat. Kolik hodin to je? Kolik nocí? Kolik rizika?
A pak se začne dívat za hranice.
Znám kolegy, kteří odešli. Ne proto, že by neměli rádi pacienty. Ale proto, že chtěli pracovat v systému, kde noční služba není samozřejmá oběť a kde odměna odpovídá zátěži.
My, co zůstáváme, si často říkáme, že to nějak vydržíme. Že se to zlepší. Že další generace to bude mít lehčí.
Jenže každá další noční služba ukrajuje kousek energie. Každé další rozhodnutí o životě a smrti zanechává stopu. A každá výplatní páska, která tomu neodpovídá, tu stopu prohlubuje.
Proč tedy mlčíme?
Možná ze strachu. Možná z loajality. Možná z pocitu, že si stejně nikdo nechce poslechnout, co se děje ve 3 ráno za dveřmi oddělení.
Ale pokud budeme mlčet dál, nic se nezmění. Noční služby nezmizí. Odpovědnost za smrt zůstane. Jen těch, kdo ji budou ochotni nést, bude méně.
A jednou možná přijde noc, kdy alarm zazvoní a na druhé straně už nebude nikdo, kdo by zvedl telefon.
