Článek
Přišel s jasným cílem. To oceňuju. Když pacient ví, co chce, ušetří to čas.
„Pane doktore, chci být zdravý.“
To je krásná věta. Krátká, jednoduchá, univerzální. Mohl bych ji vytisknout na plakát a pověsit do čekárny.
„Dobře,“ řekl jsem. „A co pro to děláte?“
Tady se lehce zarazil. Takovým tím způsobem, kdy člověk nečekal doplňující otázku.
„No… chodím k lékaři.“
Ano. Preventivní prohlídka v podobě outsourcingu zodpovědnosti. Zdraví jako služba.
„A co jídlo?“
„Normální.“
„Co znamená normální?“
„Fastfood. Pizza. Sladký. Kafe.“
Dobře. Takže normální = všechno, co by si dietolog vzal jako varovný příklad.
„Pohyb?“
„Moc ne. Nemám čas.“
Samozřejmě. Nikdo nemá čas. Zvláštní, že na seriály a sociální sítě čas je vždycky.
„Spánek?“
„Šest hodin. Někdy míň.“
Výborně. Nervový systém v permanentním pohotovostním režimu.
„Alkohol?“
„Jen víkendy.“
„Kolik?“
„Tak normálně.“
Ano. To magické slovo. Normálně. V překladu: víc, než by se hodilo říct nahlas.
„Stres?“
„Velkej.“
Takže shrnuto: špatná strava, žádný pohyb, málo spánku, hodně stresu, alkohol, kofein, žádná regenerace.
A teď přijde to nejdůležitější.
„A co přesně vás trápí?“ zeptal jsem se.
„Jsem pořád unavenej. Bolí mě záda. Zadýchávám se. Nemám energii. Špatně se soustředím. Tlak mi lítá.“
Ano. Tělo dává jasné signály. Velmi jasné. Bliká kontrolkami jak palubní deska starého auta.
„A co odemě očekáváte?“
„No… něco, abych byl zdravej.“
Tady jsme se dostali k jádru moderní medicíny. Pacient chce výsledek. Ne proces.
Chce být zdravý, ale nechce:
– změnit stravu
– hýbat se
– spát
– snížit stres
– omezit alkohol
– zpomalit
Chce hlavně pilulku. Ideálně jednu. Která zařídí, že jeho tělo bude fungovat, i když on se k němu chová jako k pronajatému autu bez servisu.
„Takže chcete být zdravý, ale nechcete změnit nic ze svého života?“ shrnul jsem.
„No… asi tak.“
Upřímnost cením. On to aspoň řekl nahlas.
To je mimochodem extrémně rozšířený fenomén. Lidi chtějí zdraví jako stav, ne jako důsledek chování. Chtějí výhody bez ceny.
Jako kdyby přišli do fitka a řekli: chci svaly, ale bez cvičení. A ideálně bez pocení.
„A co kdybych vám řekl, že vaše tělo je vlastně docela v pořádku?“ zeptal jsem se.
„Jak to?“
„Protože reaguje přesně tak, jak má.“
Unavené tělo je unavené, když:
– se málo spí
– blbě se jí
– nehýbe se
– je ve stresu
To není porucha. To je logika.
„Takže jsem si to způsobil sám?“
„Ano. Ale v tom nejlepším slova smyslu. Máte to pod kontrolou.“
To se mu nelíbilo. Lidi nemají rádi, když mají kontrolu. Raději by slyšeli, že za to může genetika, hormony nebo špatné planety.
Protože genetiku nezměníte. Ale životní styl ano. A to bolí víc.
„Takže mi nedáte žádné léky?“ zeptal se zklamaně.
„Můžu,“ řekl jsem. „Ale budou fungovat jen jako náplast na životní styl.“
Můžu mu dát něco na tlak. Něco na cholesterol. Něco na bolest zad. Něco na únavu. Něco na spánek.
A on bude mít plnou poličku léků. A pořád stejný život.
To je mimochodem ideální klient moderní medicíny. Člověk, který nechce změnu, ale chce kompenzaci.
Nechce žít jinak. Chce, aby tělo snášelo jeho životní styl bez následků.
„Ale já nechci být asketa,“ bránil se.
„Já chci normálně žít.“
Ano. Normálně. Což dnes znamená:
– sedět
– jíst rychle
– spát málo
– stresovat se hodně
– a divit se, že je člověku blbě
„Takže co mám dělat?“ zeptal se.
To je vždycky ta otázka, na kterou pacienti nechtějí slyšet odpověď.
Spát víc.
Jíst míň blbě.
Hýbat se.
Omezit alkohol.
Zpomalit.
Mít čas.
Což jsou všechno věci, které jsou zdarma. A právě proto je skoro nikdo nechce.
„To zní strašně nudně,“ řekl.
Ano. Zdravý život je nudný. Nemá dramatický děj. Nemá extrémy. Nemá instantní efekt. Jen se v něm člověk postupně cítí líp.
A to je pro spoustu lidí podezřelé. Chtějí změnu hned. Ideálně bez námahy. Nejlépe ve formě kapsle.
Do karty jsem si napsal: pacient si přeje zlepšení zdravotního stavu, bez ochoty ke změně životního stylu.
Skutečná diagnóza by zněla: pacient chce výsledek bez příčiny.
Pacient chce být zdravý.
Ale nechce přestat žít jako blbec.
A to je možná nejrozšířenější nemoc současnosti. Ne infarkt. Ne cukrovka. Ne obezita.
Ale představa, že zdraví je něco, co se dá dostat, aniž bychom museli něco změnit.
Lidi chtějí mít tělo sportovce, nervy buddhistického mnicha a energii pětiletého dítěte. Ale žít chtějí jako unavený manažer s fastfoodem v ruce a mobilem v posteli.
A pak se diví, že jim to tělo jednou řekne: hele, já bych ti to zdraví klidně dala. Ale ty bys musel aspoň trochu přestat žít proti mně. Nejen proti sobě.
