Článek
Vždycky jsem si myslel, že když někdo řekne „nemůžu dýchat“, znamená to konečný stav. Modrání, panika, sirény, resuscitace. Prostě situace, kdy se odkládají vtipy a nastupuje realita. Jenže pak jsem byl svědkem případu, který by se měl povinně promítat studentům medicíny v předmětu Základy lidské absurdity.
Seděl jsem na interně a čekal na převoz, když přijeli záchranáři s novým pacientem. Už při příjezdu bylo jasné, že to nebude úplně běžný výjezd. Jeden ze záchranářů se smál tak, že mu málem spadla rouška.
„Tohle si zapiš, to je materiál na knihu,“ řekl kolegovi.
Na nosítkách ležel pán kolem šedesátky, v županu, v pantoflích, s kyslíkovými brýlemi na nose. Vypadal jako každý druhý pacient s dušností. Jen jeden detail neseděl.
V ruce držel cigaretu.
Zapálenou.
„Pane, vy jste nám volal, že nemůžete dýchat?“ zeptala se sestra.
„Jo, strašně. Úplně na umření,“ odpověděl a potáhl si.
Sestra se na něj podívala tak dlouze, že by se to dalo považovat za nový typ vyšetření.
„A vy u toho kouříte?“
„No jo. Já bez toho jsem ještě nervóznější. To se pak dusím ještě víc.“
To byla chvíle, kdy se realita definitivně zlomila v grotesku.
Záchranáři vyprávěli, že když přijeli k bytu, slyšeli z otevřeného okna kašel a volání o pomoc. Vyběhli po schodech, připraveni na kolaps, infarkt, embolii. A našli pána na balkóně, jak se opírá o zábradlí, funí… a kouří.
„Pane, pojďte dovnitř, změříme saturaci,“ řekl záchranář.
„Počkejte, já si to dokouřím,“ odpověděl pacient.
Protože když nemůžete dýchat, prioritou je nikotin.
„Vy si uvědomujete, že kouření zhoršuje dušnost?“ ptal se lékař.
„Já vím, ale kdybych nekouřil, tak už bych se zbláznil,“ odvětil klidně.
Takže jsme měli pacienta, který se dusí, ale psychicky by se dusil ještě víc bez cigarety. Medicínská logika se v tu chvíli zhroutila jak domeček z karet.
Na oddělení mu udělali EKG, krev, RTG. Všechno relativně v normě. Lehčí CHOPN, kuřácké plíce, nic překvapivého. Diagnóza: chronický kuřák v akutní panice.
„Takže já neumírám?“ zeptal se.
„Ne. Ale měl byste přestat kouřit.“
„Aha,“ odpověděl a vytáhl krabičku z kapsy županu.
Sestra mu ji sebrala.
„Tady se nekouří.“
„To je diskriminace,“ povzdechl si.
Největší ironie byla, že jakmile mu dali kyslík, začal se cítit líp. A první věta, kterou řekl, byla:
„Kdy půjdu na balkón?“
Protože co je lepší kombinace než kyslík a cigareta. Prakticky malý domácí experiment s výbušninami.
Ležel vedle mě na pokoji. Každých dvacet minut si stěžoval, že se mu špatně dýchá. A každých dvacet minut se ptal, jestli už může jít kouřit.
„Pane, vy chápete souvislost?“ zeptal jsem se ho.
„Jo. Ale ono to není tak jednoduchý. Já kouřím už čtyřicet let. To se plíce musí přizpůsobit mně, ne já jim.“
To byla asi nejupřímnější definice závislosti, jakou jsem kdy slyšel.
Doktor mu to zkusil vysvětlit odborně: zánět průdušek, zúžené dýchací cesty, snížená kapacita plic.
Pacient to shrnul:
„Takže mi vlastně chybí vzduch, protože jsem si ho vyhulil.“
Ano. Přesně tak.
Večer ho pustili domů. Dostal inhalátor, léky, doporučení nekouřit.
Při odchodu se zastavil u vchodu, nadechl se a řekl:
„Tak jdu se nadechnout čerstvýho vzduchu.“
A zapálil si.
Záchranář za ním jen tiše pronesl:
„Tohle už není medicína. To je Darwin.“
A já jsem si z toho dne odnesl zásadní poznatek:
Člověk může mít infarkt, embolii, selhání plic, ale dokud drží v ruce cigaretu, má pocit, že má situaci pod kontrolou. I když se dusí, pořád věří, že problém není kouř. Problém je všechno ostatní.
Protože v lidské hlavě někdy platí jednoduché pravidlo:
Radši umřít s cigaretou v ruce, než žít bez ní a cítit se zdravě.
