Článek
Existují dva typy pláče. Ten první známe všichni: bolest, úraz, kolika, ledvinový kámen, zlomenina, cokoliv, co má jasnou fyzickou příčinu. A pak je tu druhý typ pláče. Ten moderní. Ten, který nevzniká v těle, ale v displeji.
Tenhle výjezd začal jako učebnicový případ. Dispečink hlásil: „Žena, cca 25 let, silný pláč, neztišitelná, možné bolesti břicha, hysterická reakce.“ Takže klasika – čekáš buď akutní břicho, nebo panickou ataku.
Přijeli jsme do bytu. Otevřela nám spolubydlící, vyděšená, v pyžamu.
„Ona strašně brečí už půl hodiny! Já už nevím, co s ní!“
V ložnici seděla mladá žena na posteli, kolena přitažená k hrudi, ramena se jí třásla, tekly jí slzy, vzlykala tak intenzivně, že by se za to nemusela stydět ani v romantickém filmu.
„Bolí vás něco?“ ptá se lékař.
Žádná odpověď. Jen další vzlyk.
„Břicho? Hlava? Na hrudi?“
„Já… já…“
„Dýchá normálně?“ ptám se spolubydlící.
„Jo, ale pořád kouká do mobilu.“
A tady se poprvé objevilo slovo, které mělo změnit celý výjezd: mobil.
Žena v ruce svírala telefon tak pevně, že by ho nepustila ani při evakuaci. Displej byl rozsvícený, notifikace naskakovaly jedna za druhou.
Změřili jsme tlak – v normě. Puls – zvýšený, ale odpovídající pláči. Saturace – perfektní. Žádné známky akutního somatického problému.
„Tak co se stalo?“ ptá se lékař jemně.
Žena mezi vzlyky vyhrkla:
„On mi neodepsal.“
Ticho.
„Kdo?“
„On.“
„Jak dlouho?“
„Tři hodiny.“
Tři hodiny. V roce 2026 je to zhruba ekvivalent tří let ticha ve středověku.
„A to je důvod, proč brečíte?“
„Nejen to!“
„Tak co ještě?“
„On si dal lajk jiné holce!“
A v tu chvíli se nám rozpadla poslední naděje na to, že budeme řešit medicínu.
Podívali jsme se na displej. Instagram. Story. Nějaká slečna v plavkách. Srdíčko od jejího přítele. Digitální zrada v přímém přenosu.
„A kvůli tomu máte bolesti?“
„Mě bolí všechno! Srdce, břicho, hlava, život!“
Z lékařského hlediska: psychosomatická reakce na emoční stres. Z lidského hlediska: klasický online rozpad reality.
„Dýchá se vám špatně?“
„Protože se dusím vztekem!“
„Motá se vám hlava?“
„Protože mi to nejde do hlavy!“
Každý symptom měl poetickou verzi.
Spolubydlící se snažila situaci zachránit:
„Já jí říkala, ať ten mobil vypne…“
„To nemůžu!“ zakřičela pacientka.
„Proč?“
„Co když mi napíše?!“
Takže žena byla v akutním stresu, plakala, třásla se, ale zároveň nebyla schopná pustit zdroj problému z ruky.
To je nový typ závislosti. Nechceš číst zprávy, ale musíš. Nechceš vědět, ale potřebuješ. Mozek křičí „stop“, palec jede „refresh“.
„Pane doktore,“ vzlykla, „myslíte, že mě podvádí?“
„Já jsem lékař, ne detektiv.“
„Ale mně je fakt strašně!“
„Věřím, ale fyzicky jste v pořádku.“
„Tak proč mám pocit, že umírám?“
„Protože vaše tělo reaguje na stres stejně jako na bolest.“
To byla jediná skutečně medicínská věta celého večera.
Nakonec jsme jí dali papírový sáček na dýchání, uklidňovali ji, vysvětlovali, že nemá infarkt, mrtvici ani kolaps. Má jen přetížený nervový systém z informací, které neumí zpracovat.
„Takže nemusím do nemocnice?“
„Ne.“
„Tak co mám dělat?“
„Vypnout mobil.“
„To nemůžu!“
„Proč?“
„Co když mezitím něco zveřejní?!“
A tady je to jádro problému. Strach už není z reality. Strach je z toho, že se mezitím stane něco online a ty u toho nebudeš.
Když jsme odcházeli, stále brečela. Už méně. Ale pořád koukala do telefonu.
„Pane doktore,“ zavolala na nás ještě, „a myslíte, že to, co cítím, je normální?“
„Ano.“
„Fakt?“
„Ano. Jen žijete ve světě, který vám nedává šanci vypnout.“
Oficiální diagnóza: akutní úzkostná reakce.
Neoficiální diagnóza: emoční kolaps z notifikací.
Dřív lidé plakali kvůli bolesti.
Pak kvůli lidem.
Dnes pláčou kvůli ikonám na displeji.
A největší ironie?
Kdyby ten telefon neměla v ruce, pravděpodobně by se uklidnila za deset minut.
Ale protože ho měla, bude brečet klidně celou noc.
Ne proto, že ji něco bolí.
Ale proto, že se dívá.
