Článek
Bylo to někdy kolem čtvrté ráno. Čas, kdy se nemocnice na chvíli ztiší, ale ARO nikdy úplně nespí. Za sebou jsem měl 28 hodin služby. Třetí kafe už nepomáhalo. Hlava jela na setrvačnost, tělo dávno protestovalo.
Volali z urgentu. Další pacient s těžkým respiračním selháním. Saturace padala, dušnost, vyčerpaný. Indikace k umělé plicní ventilaci jasná. Jenže my už jeden takový případ měli. A poslední volný ventilátor byl právě připojený.
V tu chvíli se medicína mění v něco, na co vás žádná fakulta nepřipraví.
Na pokoji číslo sedm ležel muž kolem padesátky. Otec dvou dětí. Bez závažných komorbidit. Prognóza nejistá, ale reálná šance. Na urgentu ležel o dvacet let mladší pacient. Masivní zánět plic, rychlá progrese, jinak zdravý.
Jeden ventilátor. Dva lidé.
Ve filmech přichází jasný morální kompas. V realitě přichází únava. Přepočítáváte skóre, laboratorní hodnoty, pravděpodobnosti přežití. Snažíte se být racionální. Snažíte se necítit. Jenže jste člověk.
Hlavou mi běželo jediné: Kdo má větší šanci? Ne kdo si to víc zaslouží. Ne kdo má rodinu. Ne kdo je mladší. Ale kde je větší pravděpodobnost, že ventilátor nebude jen prodloužením umírání.
Rozhodnutí jsme udělali jako tým. Přesto víte, že podpis je váš. Zodpovědnost je vaše. A pokud to nedopadne, budete to v sobě přehrávat ještě roky.
Vybrali jsme mladšího pacienta. Čistě medicínsky. Čísla vycházela lépe. Muž na pokoji číslo sedm zůstal na maximální neinvazivní podpoře. Dělali jsme všechno, co šlo. Ale věděli jsme, že to možná stačit nebude.
Když jsem šel jeho rodině vysvětlit situaci, neřekl jsem větu „nemáme ventilátor“. Řekl jsem, že stav je kritický a že léčba probíhá v plném rozsahu možností. Technicky to byla pravda. Morálně? To už je složitější.
Nikdo nechce slyšet, že o životě jejich blízkého rozhodla kapacita oddělení.
Ten muž zemřel odpoledne. Tělo už bylo příliš vyčerpané. Mladší pacient přežil. Po týdnech na ventilátoru se postupně zlepšil. Když ho překládali na standardní oddělení, měl jsem pocit, že to rozhodnutí mělo smysl.
Jenže pocit úlevy netrvá dlouho.
Protože si uvědomíte, že jste se ocitli v situaci, která by v systému s dostatečnými zdroji neměla nastat. Lékař nemá rozhodovat o tom, kdo dostane poslední přístroj. Má rozhodovat o správné léčbě. Ne o nedostatku.
Lidé si často myslí, že nejhorší na ARO je smrt. Není. Nejhorší je okamžik volby mezi dvěma špatnými možnostmi. Okamžik, kdy víte, že ať uděláte cokoli, někdo na to doplatí.
Po té službě jsem si sedl do auta a deset minut jen seděl. Bez rádia. Bez telefonu. Jen ticho. Uvědomil jsem si, že o tom doma nebudu mluvit. Že řeknu jen, že to bylo náročné.
Protože jak vysvětlíte, že jste právě rozhodli o přidělení šance na život?
Od té doby čtu jinak debaty o zdravotnictví. O rozpočtech. O šetření. O tom, že lékaři „si stěžují“. Když se mluví o tabulkách a procentech, vidím před sebou konkrétní obličej. Pokoj číslo sedm.
Každý ventilátor má svou cenu. Ale rozhodnutí, komu ho dát, tu cenu násobí.
Možná si říkáte, že takové situace jsou výjimečné. Nejsou tak vzácné, jak by měly být. Stačí chřipková sezóna, vlna covidu, personální podstav. Stačí pár nemocných navíc a systém se dostane na hranu.
A na té hraně nestojí ministr ani pojišťovna. Stojí tam lékař po 28 hodinách služby. Unavený, s hlavou plnou algoritmů a s vědomím, že ráno bude muset znovu fungovat.
Nejhorší na tom všem je, že si na to postupně zvyknete. Naučíte se rozhodovat rychleji. Emocím dáte menší prostor. Řeknete si, že taková je realita intenzivní medicíny.
Jenže by neměla být.
Lékaři nemají být hrdinové v krizovém scénáři permanentně. Nemají suplovat nedostatek systému vlastním vyčerpáním. A pacienti by neměli být ti, na kterých se projeví limity rozpočtu.
Když se dnes někdo ptá, proč jsou lékaři unavení, podráždění nebo odcházejí do zahraničí, vzpomenu si na tu noc. Na jeden ventilátor a dva lidi.
A položím si otázku, kterou by si měl položit každý: Kdo bude příště stát u té postele a rozhodovat? A bude mít vůbec z čeho vybírat?
