Článek
Přišla s bolestí zad. To je dnes nejčastější důvod návštěvy lékaře, hned po „něco na mě leze“ a „potřebuju neschopenku, ale jen na týden“. Sedla si opatrně, jako by měla v zádech zabudovaný alarm, a hned v úvodu se chytla za bedra.
„Strašně mě bolí záda,“ řekla. „Už několik měsíců.“
To je vždycky slibný začátek. Záda jsou ideální. Nikdy se nedají úplně vyvrátit, nikdy se nedají úplně potvrdit a vždycky se na nich dá něco najít. Z lékařského hlediska jsou záda takový univerzální nosič životní nespokojenosti.
„Kdy to začalo?“ zeptal jsem se.
„Asi před rokem.“
„Stalo se něco konkrétního?“
„Ne… prostě se to objevilo.“
Ano. Prostě. Bolest zad se nikdy neobjeví „prostě“. Objeví se nenápadně, potichu, jako fyzický překlad věty: už toho mám dost.
Začali jsme klasicky. Vyšetření. Pohyb. Páteř ohebná. Svaly lehce přetížené, nic dramatického. Žádný výhřez, žádná blokáda, žádná katastrofa.
Z lékařského hlediska: nic, co by vysvětlovalo intenzitu bolesti, kterou popisovala.
„A jaká je vaše práce?“ zeptal jsem se jen tak mimochodem.
To je otázka, která nemá být diagnostická. Ale v praxi je důležitější než magnetická rezonance.
„Sedím v kanceláři,“ odpověděla. „Osm hodin denně.“
„A baví vás to?“
Krátká pauza. Delší než u otázky na věk. „No… ne.“
A tady se otevřely dveře do skutečné ordinace. Ne té tělesné, ale psychické.
„Já tu práci vlastně nesnáším,“ pokračovala. „Ale co mám dělat. Potřebuju peníze. Hypotéka. Jistota. Stabilita.“
Ano. Stabilita. Další krásné slovo. V překladu: každý den dělám něco, co mě vyčerpává, ale aspoň je to předvídatelné.
„A co přesně děláte?“
„Tabulky. Reporty. Maily. Porady. Termíny. Všechno pořád dokola.“
A záda to všechno nesou. Doslova.
Z psychosomatického hlediska jsou záda symbol zátěže. To není ezoterika, to je neurologie. Dlouhodobý stres, frustrace, potlačené emoce a pocit, že člověk táhne něco, co nechce, se velmi často projeví právě tam.
Bolest zad je fyzický projev věty: mám toho plná záda.
„A jak se cítíte, když ráno vstáváte do práce?“ zeptal jsem se.
„Unavená. Naštvaná. Už večer mě bolí záda, jen pomyslím na pondělí.“
To je mimochodem jeden z nejpřesnějších diagnostických testů. Když vás začne bolet tělo při pomyšlení na práci, problém není v ploténce.
„A co víkend?“
„To je lepší.“
Samozřejmě. Zázračné víkendové uzdravení. Bolest ustoupí, svaly povolí, tělo ožije. V pondělí ráno se nemoc vrátí. To není nemoc. To je zaměstnání.
„Takže vaše záda jsou v pořádku,“ shrnul jsem. „Ale váš životní režim ne.“
Podívala se na mě podezřele. „Takže mi chcete říct, že si to vymýšlím?“
Ne. To je nejhorší věta, kterou může pacient slyšet. Bolest je skutečná. Jen její příčina není tam, kde ji hledáme.
Tělo nelže. Jen někdy mluví jazykem, kterému jsme zapomněli rozumět.
Z lékařského hlediska je to fascinující. Lidi chodí s bolestí zad, migrénami, žaludkem, tlakem, nespavostí. A když se jich zeptáte na práci, vztahy, smysl života, stres, nespokojenost – začnou popisovat katastrofu.
Ale chtějí prášek. Ne změnu života.
Protože změnit život je radikální. Prášek je jednoduchý.
„A co byste chtěla dělat?“ zeptal jsem se.
„Já nevím. Něco smysluplného. Něco, co mě nebude ničit.“
Ano. Smysluplnost. Další nebezpečný pojem. Smysluplnost je v medicíně velmi podceňovaný faktor. Přitom má obrovský vliv na zdraví. Lidi bez smyslu bolí víc. Spí hůř. Stárnou rychleji. Jsou častěji nemocní.
Tělo nesnáší, když žije v rozporu se sebou.
„Takže co mám dělat se zády?“ zeptala se.
Mohl jsem napsat:
– rehabilitaci
– fyzioterapii
– cvičení
– masáže
– analgetika
A všechno by to bylo správně. Ale bylo by to jako natírat zeď, když hoří dům.
Řekl jsem jí pravdu. „Měla byste začít přemýšlet, jestli ta bolest není signál.“
„Signál čeho?“
„Že váš život není nastavený tak, aby se v něm vaše tělo cítilo dobře.“
To je nejvíc kontroverzní diagnóza současné medicíny. Ne nemoc, ale nespokojenost. Ne porucha, ale špatně zvolený životní scénář.
Odešla bez receptu na silné léky. S doporučením na cvičení, ano. Ale hlavně s myšlenkou, že možná její páteř není problém.
Problém je osm hodin denně v životě, který nesnáší.
Do karty jsem si napsal: bolest zad bez organické příčiny, pravděpodobně pracovní nespokojenost.
A to je diagnóza, kterou v kartě oficiálně psát nemůžeme. Ale neoficiálně ji vidíme denně. Lidi, kteří přijdou s bolestí těla a odejdou s bolestí existence.
Přišla s tím, že ji bolí záda.
Odešla s tím, že ji bolí život.
A to je jediná bolest, na kterou zatím neexistuje žádná pilulka. Jen dost nepohodlná otázka: jestli opravdu chceme celý život nosit na zádech něco, co už dávno nechceme nést.
